V druhé části rozhovoru s religionistou Janem Kozákem o konspiracích se dostáváme k otázce, do jaké míry je pro Čechy přitažlivý Satan, jaký je rozdíl mezi divokým a domestikovaným myšlením a za jaký konec všechna ta nedorozumění vzít.
„Obyčejný člověk je vždy duševně zdráv, protože obyčejný člověk přijímá tajemno. Připouští pološero. Stojí jednou nohou na zemi a druhou v říši pohádek. Ponechává si volnost pochybovat o svých bozích, ale také si ponechává svobodu v ně nevěřit. Zajímá ho víc pravda než důslednost. A vidí-li dvě pravdy ve zdánlivém rozporu, přijme je, a s nimi i jejich protichůdnost.“
Britský spisovatel G. K. Chesterton (1874–1936) vepsal citované postřehy do své Ortodoxie (1908), jednoho z klasických děl světové literatury, které má sílu udělat z materialisty věřícího člověka prostřednictvím bohatství elegantně formulovaných argumentů. Chesterton tedy – alespoň na první pohled – postupuje právě opačným způsobem, než jakým se pouštíme my, když se snažíme svému okolí vymlouvat slabost pro všeobjímající teorie protkané magickými nitkami. Na Chestertonovi je však báječných několik věcí: kromě toho, že je s magickým myšlením v míru, nám jeho slova připomínají, že jako civilizace nestojíme před žádnou novinkou. Což nám jinými slovy připomíná i Jan Kozák…
Když se člověk začte do teorie mýtu, klidně na Wikipedii, všimne si, že vědci přišli s různými škatulkami, aby si s nimi poradili. Existuje typologie konspirací?
Můžeme je rozdělit třeba do kategorií, s nimiž přišel významný teoretik Michael Barkun. Základní úrovní je konspirace událostní, bodová – ta se týká konkrétního děje, například zastřelení amerického prezidenta Johna F. Kennedyho nebo smrti princezny Diany. Jde o zčásti nevyjasněnou událost, která nás vábí, protože my lidé máme rádi pocit, že jsme vyluštili nějakou hádanku, a proto za ní hledáme vzorec, který by nás zbavil nejistoty. Poučeni staletími různých druhů boje o moc si říkáme, že když přišla o život významná osoba, dá se předpokládat, že za jejich smrtí bude ještě někdo další než jen osamělý střelec nebo náhoda. Druhou úrovní konspirací jsou takzvané teorie systemické, které nám mohou tvrdit, že celý stát je pod vlivem nějaké skupiny. Na přelomu tisíciletí to byl například Bilderberg a schůzky světových miliardářů.
Ale Bilderberg už nějakou dobu netáhne, že?
To je pravda, jenže ono přestalo frčet konkrétní jméno, konceptu samotnému se daří dobře. Pořád jde o to, že se někde rozhoduje o nás bez nás. Třetí úrovní teorií spiknutí jsou takzvané superkonspirace. Ty zjednodušeně vzato tvrdí, že na světě existuje nějaká zlá kosmická síla, mimozemšťané, reptiliáni, jindy přímo Satan, který s námi má své úmysly, a my se mu musíme postavit.
Kdyby si člověk mohl vybrat, takový Satan, ten má možností…
Každý slyší na něco jiného, někdo na mužíčky z vesmíru, jiný na rohaté démony. Konspirace je škála. Teorie, které vznikají kolem konkrétních, nevyjasněných událostí, jsou vlastně pochopitelné, protože nemáme rádi nezodpovězené otázky. Čím víc se ovšem blížíme k druhému konci škály, tím víc konspirace získávají náboženský rozměr. Superkonspirace s mimozemšťany nebo Satanem už ho mají docela určitě.
Je i tohle jeden z důvodů, proč se konspirační teorie jejich příznivcům nedají vymluvit?
Zdá se mi to hrozně podobné problému „jak vymluvit věřícím tu jejich víru“. Příznivci konspiračních teorií nejsou jediní, kteří věří, že je tu Někdo, kdo všechno řídí, že je tu nějaký Plán, čeká nás Apokalypsa a Zmrtvýchvstání. Dnešní světová náboženství – s výjimkou některých odnoží – jsou už celkem klidná a mainstreamová věc, ale třeba rané křesťanství bylo podobně radikální. Staří pohanští Římané si možná ťukali na čelo a mysleli si o něm dost podobné věci, jaké my si myslíme o příznivcích superkonspirací.
Co nejslavnější superkonspirace dneška, QAnon?
Média jsou jí teď plná, tak stručně: kauza začala takzvanou Pizza Gate v roce 2016 a teorií o tom, že v USA existuje síť pizzerií, kde pedofilové obchodují s dětmi za účelem sexuálního zneužívání. Olej do ohně přilil případ Jeffreyho Epsteina, nesmírně bohatého člověka, který se znal se spoustou mocných lidí. Epsteina soud usvědčil ze zneužívání ohromného množství pubertálních dívek, které mu skutečně obstarávala síť kontaktů. Epstein zemřel v cele v roce 2019 vlastní rukou dřív, než mohl vypovídat. Podezřelé okolnosti jeho smrti také vzbudily vlnu konspiračních teorií. Výsledkem řečeného je představa, že „ti nahoře“ jsou všichni spřaženi, a kromě nadvlády nad světem se věnují pedofilním hrátkám. Tahle teorie se časem rozrostla o přesvědčení, že jde především o členy americké Demokratické strany, satanisty, kteří z dětí vysávají životní šťávy, jimiž si prodlužují život. Pak se v příběhu objevil Donald Trump jako bojovník na straně Boží, který nakonec zvítězí v druhé prezidentské volbě a zachrání svět. Konspirace je úzce navázaná na politické napětí v USA.
Všiml jste si, že by se QAnonu chytil někdo v Česku?
Zatím ne. Přinejmenším část příběhu se Satanem podle mě v Čechách příliš velkou odezvu mít nebude. Satan na nás moc nezabírá, je to důležitý motiv pro americké evangelikály. U nás by mohly víc frčet aspekty týkající se vlivu nadnárodních korporací, našince může oslovovat skrytý či otevřený antisemitismus, protože bankéři se v představách některých lidí rovnají Židům – do tohoto vzorce ostatně dokonale zapadl i zmíněný Epstein. Vzorec nadvlády je ovšem obecný, manipulátoři v konkrétních zemích si do něj vsadí, co se jim bude hodit.
Proč si vlastně potřebujeme myslet, že za vším někdo nebo něco je?
Badatelé v tomhle případě upozorňují na základní rysy lidského kognitivního aparátu – hledání intencí čili záměrů je nám vlastní. Kdykoliv se nám něco stane, chceme vědět proč. Když doma nemůžu něco najít, první myšlenkou, která mi bleskne hlavou, je „kdo mi to zase zašantročil“, přestože jsem to často jenom já sám. Tyhle představy mají odraz v jazyce, člověk automaticky personifikuje i přírodní děje: „Počasí se zase chová nevyzpytatelně.“ Asi nám to jako živočišnému druhu dává jistou výhodu. Když slyšíme něco šustit v roští, tak ti z nás, které napadne, že by to mohl být tygr, a otočí se, budou mít výhodu nad lidmi, kteří si se zdravou skepsí řeknou, že je to asi jen větříček, a pak si toho tygra nechají skočit na hlavu.
Schopnost hledat vzorce v okolním světě je ale pro člověka strašně důležitá, protože mu pomáhá orientovat se v neznámém prostředí. To, že je hledáme, rozhodně neznamená, že patříme do blázince. Básníci a géniové vidí v okolní realitě víc spojitostí či vzorců než my ostatní, a i proto jsou pro nás tolik cenní. Nicméně naše myšlenkové vzorce nemusejí vždycky přežít střet s empirií. Jednomu z nich se v latině říká post hoc ergo propter hoc – něco se stane po něčem, a tak se to stalo kvůli tomu. Například u teorií spiknutí spojených s pádem newyorských Dvojčat 11. září 2001 se objevoval argument, že majitel budov si ji pár měsíců před útokem nechal pojistit na vyšší částku. Takže výkladem se stalo „nechal si to znovu pojistit, a kvůli tomu to nechal zničit“. Zpětné dohledávání příčin a souvislostí je jedním z důvodů, proč jsou pro nás konspirace přitažlivé.
Proč jsou přitažlivé pro vás?
Zajímá mě, co se v nich dá najít, jak se dají chápat. Antropologové ani religionisté už dnes nepostupují způsobem, který byl běžný na sklonku 19. století: tehdy vědci shlíželi na domorodce svrchu a snažili se přijít na to, proč ti nebožáci mají tolik směšných pověr. Právě takový postoj se dnes objevuje ve spojení s konspiračními teoriemi. Ničemu to nepomáhá. Zvlášť, když při troše reflexe musíme připustit, že i vědecký model světa je jen konstrukcí, která je sice v detailech přesnější, ale její základy leží na vodě jako v případě kterékoliv jiné kosmologie. Mimochodem, některé druhy křesťanství od konspirací také nejsou příliš daleko – třeba ty, co věří, že dinosauři jsou podvod a svět byl stvořen před šesti tisíci lety. Lidé ovšem těmhle věcem nevěří proto, že by nevěděli, co říkají vědci, anebo jim to nikdo dostatečně „nevysvětlil“.
A co tedy s tím, když se konspirátorovi nechci vysmát, ale zároveň mi jeho představy o fungování světa přijdou divné, někdy dokonce nebezpečné? Mám v tomhle směru čerstvý zážitek: ozval se mi člověk, který mi před několika lety na osobní úrovni hodně pomohl, ale zároveň dnes patří mezi nejaktivnější osobnosti na české dezinformační scéně. Nedělá to proto, že je „koupený cizí mocností“, svá videa točí z přesvědčení. A pro něj jsem dezinformátorkou já.
Jako skepticky založený člověk se nedokážu beze zbytku naladit na představu chemtrails a víru, že nás někdo seshora práškuje, aby si nás podmanil. Ale aspoň si to zkouším překládat. Přiznávám lidem pravdivost jejich prožitku, jejich obav, a hledám něco, co může být na hlubší úrovni pravda.
Co pravdivého dovedete najít za chemtrails?
Vnímám za nimi pocit strachu ze znečištění naší chemickou civilizací. To, že jsme přechemizovaná společnost a že to na nás má špatně měřitelný, a přesto komplexní vliv, podle mě pravda je. Lidé z toho můžou mít tísnivý pocit. Čáry na obloze, které za sebou nechávají letadla, za to nemohou, ale fakt, že na sebe ze všech stran sypeme chemii, vlastně svým způsobem vyjadřují. Snažím se tedy hledat střední pozici mezi tím, jaký je stav – a jak se o něm mluví.
Zkoušela jsem už hledat něco autentického na QAnonu. Proč je v jeho středu zrovna pedofilie? Nejdřív se mi výběr ústředního konfliktu zdál jako střelba od boku, ale pak mi došlo, že představa sexuálního násilí na dítěti je pro mě nejhorší možná. A proč je v QAnonu Satan? Satan je vlastně taky dobrý – jako symbol zabaví věřící i analyticky zaměřené typy lidí, které se mohou zaobírat jeho tisíciletým odkazem. Bill Gates jako esence korporativismu taky funguje… Je to ten typ „překladu“ konspirace, který jste měl na mysli?
Ano. Ale dál bych si opravdu dával pozor na rozdíl mezi „vysvětlením“ a „překladem“. Netvrdím, že tohle je způsob, jak se dá problém vyřešit, ale aspoň si udržíme představu o emoci, která je v srdci kosmologie, a přitom nesedneme na lep přesvědčení, že jednotlivosti nejsou pravdivé. Některé věci totiž pravdivé být můžou, i když třeba nejsou pravdivé doslova.
Jak to myslíte?
Bavíme o podobné věci, jako když říkáme, že dobrá literatura nám osvětluje pravdu pomocí lži. Události, které ve svém díle popisuje Dostojevský, se takhle patrně nestaly, ale o povaze člověka se z něj dozvíme víc, než kdyby nám někdo předložil pramenné zdroje nebo záznamy z matrik. Nechci tu analogii hnát zbytečně daleko – extrémní případy konspirací jsou strašlivě zjednodušující, zatímco díla vysoké literatury oplývají komplexitou a promyšleností. Nicméně my opravdu hrozně visíme na tom, je-li něco doslovná pravda, a s tím se v době postfaktické daleko nedostaneme. Potřebujeme přijít s jiným řešením než konspirace vyvracet větu za větou.
Co se s tím tedy dá dělat?
Odpověď zatím nemám, ale zase si pomůžu antropologem Lévi-Straussem, který přišel s tezí, že existují dva konce škály lidského myšlení. Na jednom konci je divoké myšlení, na druhém takzvané domestikované myšlení. Domestikované myšlení je pro člověka historická novinka, která se objevuje se vznikem prvních filozofií, s rozvojem konceptuálního a dialogického žánru myšlení. Na vrchol se dostal v osvícenství, kdy začaly vznikat školy pro obyčejné lidi. My všichni jsme začali procházet přeučením, jakousi indoktrinací na nový způsob myšlení. Pro divoké myšlení je charakteristické to, že neřeší, co je doslova a metaforicky pravda. Takové rozlišení je nové. „Doslova“ a „přeneseně“ je filozoficko-lingvistický koncept.
Divoké myšlení mívají děti před nástupem k institucionálnímu vzdělávání, často ještě déle. Dá se pozorovat u lidí, kteří tuhle indoktrinaci přestojí – třeba u zmiňovaných básníků a géniů. Někdy také u lidí, kteří mají duševní poruchy. Divoké myšlení nám neustále probublává z pozadí a ve své podstatě je metaforické. Neláme si hlavu s tím, jak jsou věci doopravdy, ale jak nám dávají smysl.
Co to znamená?
Vezměte si třeba způsob, jakým lidé odedávna četli obrazy. Síly, které ovládají svět, jsou často umisťované nahoru. Až později, s počátkem domestikovaného myšlení, bylo potřeba rozlišit, jestli mluvíme o „nebesích“ coby sídle božské moci, anebo o „nebi“, na kterém se prohánějí mraky a letadla. Pro divoké myšlení je takový prostor jedna a táž věc. Není to jen otázka ostrého rozlišení doslovného a přeneseného, ale také vnitřního a vnějšího. My dneska počasí vnímáme jako jasně vnější věc, přitom výraz „zamračeno“ jasně ukazuje na dávnou rezonanci duševního stavu – a výrazu tváře – s počasím.
S něčím podobným si lámali hlavu klasikové antropologie v 19. století, když se setkali s domorodci, kteří jim tvrdili, že krokodýl, který je kousl, byl zároveň krokodýl, ale i šaman. Vědci se jich ptali: „Je to krokodýl?“ „Ano.“ „A je to šaman?“ „Ano.“ Existenci dvou vzájemně se vylučujících pravd v našem způsobu uvažování neznáme, přesto to je „normální“ stav, zatímco naše systémy výrokové logiky jsou věc umělá a vypěstovaná. K divokému myšlení se ale v poslední době spontánně vrací část západní populace. Je to díky internetu. Zvlášť v Americe, kde selhává vzdělávací nebo chcete-li „indoktrinační“ systém. Pokud lidé dostanou jen základní, někdy přímo špatné vzdělání, nemusí to stačit k tomu, aby se cítili jako součást systému, v němž je možné najít spokojený život. Vzorce moderního myšlení pro ně nemusejí být přesvědčivé.
Člověk s domestikovaným myšlením ale nemůže pořád empaticky hledat spojitosti s myšlením člověka uvažujícího „divoce“. Chápu správně, že teď vedle sebe stojí dva kódy, dvě řeči?
Ano.
Jak se to neporozumění dá řešit?
S odpovědí na tuto otázku chceme v budoucnu přijít. S kolegy, kteří mají co říct k tématu konspiračních teorií, jsme založili badatelskou skupinu. Její součástí je třeba antropolog-folklorista Petr Janeček, religionistka Zuzana Kostićová, religionisté Radek Chlup, Kateřina Hlaváčová, etnoložka Zuzana Panczová a další moc zajímaví lidé. Naším cílem bude kultivovat veřejnou debatu o konspiracích, abychom to neporozumění nějak přemostili.
Myslíte, že ze změny v přístupu k tématu něco vyplyne? Že přestaneme být misionáři z 19. století, kteří narazili na domorodce, a teď se učeně diví, jak divné lidi to objevili?
Doufám, že ano. Dnes jsem v jistém deníku narazil na článek o tom, jak jedna maminka „propadla konspiračním teoriím“. Donedávna prý pekla buchty, uklízela a všechno bylo v nejlepším pořádku, znáte to. Narativ článku přesně odpovídá způsobu, jakým se bavíme o „propadnutí drogám“ nebo „propadnutí počítačovým hrám“. Říká se mu narativ paniky. Ten sice médiím pomáhá získat velký počet kliknutí a rozdmýchat hysterii na sociálních sítích, ale v delším časovém horizontu to jen prohloubí rozdělení společnosti. Je zkrátka nemožné si o něčem dělat vyvážený obrázek ve chvíli, kdy proti tomu bojujete jako proti nepříteli, a navíc veřejně přiznáváte, že z toho máte hrůzu. Natož, kdybyste to chtěla změnit.
