The Lewis Chessmen, The Trustees of the British Museum.

Řekni mi, čemu se směješ, a já ti řeknu, ve kterém žiješ století

Titulek v tomhle znění je samozřejmě jen návnada. Lidé se odedávna smějí stejným věcem, rány do hlavy a pády do škarp nevyjímaje. Funkce a význam humoru se však v dějinách mění a jeho proměny nám dokáží leccos říci i o nás.

Už téměř rok se učíme odečítat úsměvy z očí, protože ústa ostatních kryjí roušky. Ocitáme se v situacích, kdy nám nezbývá než doufat, že naše oči vstřícnost skutečně vyzařují, protože bez úsměvu na rtech mohou mít naše slova úplně jiný význam. O humoru v časech pandemie říkáme, že představuje poslední kotvu s duševním zdravím. Jindy se pozastavujeme nad tím, zdali si v 21. století ještě můžeme z něčeho dělat legraci. Jak jinak se dá o humoru přemýšlet?

Odborníci na studium středověku, medievisté Martin Šorm a Vojtěch BažantCentra medievistických studií, vyprávějí o humoru jako o fenoménu, který sice odráží svou dobu, ale upozorňují i na to, že naše představy o schopnosti předchozích generací dopustit se vtipu, který si na základě pramenů vytváříme, mají svá omezení. Jak například víme, že český kronikář Kosmas nebyl vtipnější než autor klasického humoristického románu Gargantua a Pantagruel, Francouz François Rabelais? A co když byl, ale nikdo to prostě jen nezapsal? 

Sborník s názvem Hranice smíchu s podtitulem Komika a vážnost ve středověké Evropě (NLN, 2019), jenž historikové Šorm a Bažant opatřili úvodem, jaký čtenáře vybaví větším počtem otázek než odpovědí, ukazuje, jakou spojitost má humor s lidskými představami o ctnosti i modernitě. Smál se Ježíš? Pokud ne, smál se Bůh? A je to vůbec možné, platí-li to, co o humoru (a Bohu) víme? 

Svatý Jan podle Hieronyma Bosche ukazuje do křoví, kde ještě před chvílí viděl beránka Božího

I laik jako já si všiml, že dějiny je možné poznávat prostřednictvím konkrétních témat, například skrze naši každodennost, módu nebo třeba způsob, jakým si připravujeme jídlo. Jak si v téhle souvislosti stojí humor? Je to pro historiky relevantní téma, nebo jde o jakýsi underground pro vědce s citem pro legraci?

Šorm: Tohle téma je silně spojené se studiem středověku a se vznikem medievistiky jakožto oboru. Medievistika je svázaná s utvářením moderních národních států a národních literatur, s romantismem i s dobovým odporem proti němu, a i proto se zpočátku jednalo o naprosto vážnou věc. Témata, která nám dnes připadají přitažlivá nebo zábavná – třeba humor –, zprvu stála spíš na okraji vědeckého zájmu. To ale neznamená, že pro lidi, kteří brali středověk vážně a věnovali se mu třeba kvůli kořenům novodobých představ o národě, jazyce nebo právu, středověk jako zdroj pobavení nesloužil. V popkultuře si toho můžeme všimnout docela brzy: rádi s kolegou v téhle souvislosti připomínáme třeba Svatopluka Čecha a jeho Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1888). Svatopluk Čech v něm sice líčí husitské období jako karikaturu, ale ne proto, že by jím opovrhoval – dělá to proto, že mu záleží na jeho přítomnosti. Své poměry kritizuje za pomoci legrace. 

Bažant: V počátcích výzkumu humoru to ale bývalo i naopak: když se při studiu středověku tehdejším kulturám přiznávaly nějaké komické prvky, badatelé si je často spojovali s nezřízenými vulgaritami a primitivností. Chápali je jako „dětství“ moderní civilizace, která jim připadala dospělá, a tudíž schopná sebereflexe, nadhledu a inteligentního humoru.  

Takový přístup působí trochu povýšeně: vzdělanec z 19. století si myslí, že člověk z 15. století se nesmál, anebo se smál výhradně infantilním blbostem. Je dnešní humor, který může mít různě sofistikované podoby, v něčem „moderním“ vynálezem? 

Šorm: To asi ne. A navíc, i v 21. století se smějeme úplným blbostem. Je také třeba myslet na to, že celý „středověk“ je konstrukcí. Bavíme se o dějinách jednoho malého světadílu, a navíc si ho v hlavě vymezujeme jen neurčitě chápanými kulturními rysy a hodnotami. Jde totiž o to, jaké vlastnosti si s označením „středověk“ spojovali moderní lidé, kteří se tím vůči němu zkoušeli vymezovat. Ve škole se navíc učíme středověk určovat „od někdy do někdy”, ale v pozadí přežívá vymezování spíš tušené, ale o to důležitější – hodnotové. A jak to souvisí s humorem?  

Pro některé badatele z 19. století, jako byl třeba Jacob Burckhardt, byl smysl pro určitý typ humoru – třeba sebereflexivní nebo útočný – právě jedním z momentů, jímž středověk vymezovali. Zjednodušeně řečeno, za středověk považoval období, kdy lidé byli natolik „primitivní a naivní“, že v komunikaci nedovedli moderně používat vtip. Vtipnou komunikaci tedy považoval za nestředověkou – čili renesanční. S tímhle pohledem na věc je pak už docela jedno, kdy k tomu dochází, jestli ve 12. nebo 15. století. Problém je v tom, že vtip se podle něj pojil s konkrétním a vytříbeným způsobem komunikace, který znal z antické satiry. Jiné sofistikované humory, třeba středověké skandinávské, normanské nebo flanderské, Burckhardt zase tolik neznal. Měřítko si určil z návratů k antice, která komické žánry znala a pěstovala.

Bažant: Některá vtipná díla antických autorů se opravdu začala znovu číst až později, ale ani tak nemá smysl vytvářet si nějaké evoluční představy o středověkém a takzvaně lepším renesančním humoru. Humanisté se nás sice snaží přesvědčit, že jejich díla jsou zásadně jiná než díla středověkých autorů, ale prameny jim podobné, jen drobnější, se objevily i v 8. nebo 12. století. 

Když člověk slyší slova „středověk“ a „humor“, naskočí mu asociace, které můžou být stereotypní – mně se například vybaví kolozubí dědové a hrbaté báby z Boschových nebo Brueghelových obrazů. Měli jste vůči středověkému humoru nějaké předsudky, a pak jste zjistili, že jste se pletli? 

Šorm: Zrovna Bosch a Brueghel nejsou špatná asociace. Expresivní estetiku pozdního středověku, kterou tihle dva malíři spoluutvářeli, bych asi předsudkem ani stereotypem nenazval. Jedna z nejvýznamnějších studií o komice té doby je od sovětského literárního vědce Michaila M. Bachtina, který v tomhle kontextu prozkoumal Rabelaisův slavný román Gargantua a Pantagruel. Bavíme se sice o textu, nikoliv o obrazu, ale pestrost románu je zmiňovaným malířům hodně podobná. 

Bažant: Pokud se bavíme o stereotypech, pak možná o představě, že šlo o vulgární lidový humor, který stál v opozici vůči vysoké literatuře elit. Ale jestli jsme mu propadli i my dva, to nevím. Že existuje lidový humor, ale dokonce i vulgární elitní kultura, to jsme věděli. 

Pieter Brueghel starší, Mrzáci, 1568, Musée Louvre, Zdroj: Wikimedia Commons

Jak humor ve středověku pronikal mezi lidi, když většina z nich byla negramotných? Byly to třeba obrazy, kdy každý, kdo chodil do kostela, věděl, jak obrazy číst, jaké sdělení v něm hledat a kde?

Bažant: Když otázku postavíte takhle, vypadá to, že humor bylo potřeba k lidem nějak „dostávat“. Prameny, které se dochovaly, jsou spojené spíš se vzdělanci nebo šlechtou, takže k tomu, čemu se smáli lidé na venkově, prameny nemáme. Těžko si ale představit, že bez psané literatury by se lidé nesmáli. To ale samozřejmě neznamená, že k tomu, o čem mluvíte, se obrazy nepoužívaly. Třeba nad obrazem svatého Vavřince si možná mohli vyprávět si o tom, jaký to byl vtipný člověk, že se nechal takhle pěkně umučit… Svatý Vavřinec se podle legendy nechal upéct k smrti, svým mučitelům se přitom vysmíval a bývá zobrazený s roštem v ruce. Stejně jako obrazy mohla fungovat i kázání: podle některých měla být aspoň trochu vtipná, aby udržela pozornost lidí. Podle jiných ale nesměla být vtipná vůbec, protože by odpoutávala pozornost od podstatných věcí. Cílem ale bylo kultivovat mezi lidmi důležité etické, spirituální nebo právní představy, ne je zlomit v pase smíchy. 

Šorm: Je to sice banální poznatek, ale humor se nedá předepsat. Když nakreslíte legrační obrázek, neznamená to, že se mu všichni budou smát. Elitní kultura, která po sobě nechává prameny, mívá jednak ambici předávat něco ostatním, ale zároveň si mluví sama pro sebe. Tyhle funkce můžeme rozlišovat a zkoumat. Jenže humor samozřejmě vzniká hlavně ve chvílích, kdy ho nezaznamenáváme, nepíšeme ani nemalujeme – když reagujeme na bezprostřední situaci. Jiná a opravdu důležitá věc je, že komunikační funkce smíchu jsou a byly různé. Zatímco teď mluvíme o komice a humoru obvykle v souvislosti se zábavou nebo s úlevou od běžných starostí, smích měl často i zcela opačný význam. Měl například usnadnit zapamatování něčeho vážného a důležitého. Nebo vyjadřoval reakci na střet s něčím nepochopitelným a zázračným. 

Zmínili jste, že když člověk vidí legrační obrázek, neznamená to, že se mu bude smát. To můžu potvrdit. Ve vaší knížce jsem narazila na portrét římského císaře Maxmiliána I. Věděla jsem, že obrázek má obsahovat vtip, ale zaboha jsem ho nemohla najít. Až pak jsem se dočetla, že císař byl v době vyhotovení podobizny mrtvý, což byla součást onoho vtipu. Kresbičku psa v druhém plánu jsem si taky vykládala špatně: psa na zádech s vyplazeným jazykem jsem pochopila jako zvířátko připravené si hrát. Jenže ten pes měl být mrtvý… Císař byl tedy vyobrazený jako „zdechlý pes“. Rozumět starým obrazům není jednoduché. 

Šorm: Kdyby nám to nevysvětlil autor kapitoly, Jan Dienstbier, měli bychom možná stejný problém jako vy. Jediné, co člověku pomůže, je znát takových obrazů hrozně moc. Kdo se věnuje středověkému umění, tak ví, že když pes leží na zádech, většinou to znamená, že je mrtvý. Tady pomůže jen znát co nejvíc materiálu, abyste měla srovnání. Anebo znát Jana Dienstbiera. 

Veselý, nebo mrtvý pejsek? Hlasujme. Repro z knihy Hranice smíchu

V knížce se krátce zabýváte i tím, do jaké míry je smysl pro humor pro člověka charakteristická vlastnost. Existují nějaké milníky v tom, jak lidstvo humor promýšlelo? 

Šorm: V naší knížce o tomhle tématu píše Lenka Karfíková. Je pozoruhodné, že v evropské tradici se občas vedle schopnosti ovládat oheň, mluvit a rozumně o sobě uvažovat skutečně používal smích jako jeden z prvků definujících lidství. Často to byla dost arogantní konstrukce, která souvisela se zmíněnou představou infantilního nebo bestiálního středověku. Smích tu totiž jakoby patří dospělým lidem, ostatní jsou považováni za děti nebo zvířata. Pro středověké intelektuály to nebylo vždy samozřejmé, všímali si, že i zvířata někdy dělají věci, které působí jako hra, jejímž cílem není obživa nebo rozmnožování, ale vždycky se v podobných hodnoceních stejně objevila legrační potřeba říct „ale stejně jsou lidé něčím výjimeční“. Přírodovědci ovšem běžně u různých živočišných druhů popisují analogie k lidskému žertovnému chování. Není možné tvrdit, že by zvířata nic srovnatelného se smyslem pro humor neměla.  

V předmluvě k Hranicím smíchu jsem narazila na tezi, že „Ježíš se v Bibli nesměje“. To mě nikdy předtím nenapadlo – když se nesměje Ježíš, směje se aspoň Bůh? 

Šorm: Směje, třeba v žalmech. Vyjadřuje se tím hlavně převaha a svrchovaná moc. U Ježíše se smích na rozdíl od pláče skutečně nezmiňuje, což byl pro některé křesťanské myslitele podnět k dalším úvahám. Bylo přece důležité vnímat ho nejen jako božího syna, ale také jako plného člověka. Tahle otázka souvisí s pojetím lidství, o kterém jsme se bavili před chvílí – Ježíš byl sice člověkem, ale z nějakého důvodu nevíme, zda takzvaně svrchovaně lidskou schopnost smíchu využíval. Proč? Bylo to součástí závažné debaty, která se točila a točí kolem křesťanského pojetí těla a definice vztahu mezi Ježíšovým lidstvím a božstvím. 

Medievista Martin Šorm
Medievista Martin Šorm, zdroj: archiv MŠ

Vedle nesmějícího se Ježíše může člověk pomyslet na smějícího se Buddhu nebo chechtající se démony v jiných náboženských tradicích. Proč se v některých duchovních tradicích smát může a v jiných ne? 

Šorm: Démoni se smějí i v křesťanství. Jenže jejich smích neznamená, že jsou nad věcí, mají dobrou náladu a jsou v pohodě, ale že jsou úplně v zajetí svých těl. Smích byl totiž vnímán jako výsostně tělesný projev. A tihle chechtající se démoni zosobňují bytosti, které nejsou schopné své tělo ovládat. Smích démona má lidem připomínat blížící se smrt, důležitost usebrání, pokání a modlitby. 

Schopnost nesmát se tedy byla ctností? 

Šorm: Jak pro koho. Za dokonalé bytosti byli ve středověku někdy považováni mniši a jejich dokonalost měla spočívat ve snaze co nejvíce se přiblížit andělům. Jejich život měl být co nejméně tělesný, a pochopitelně už vůbec ne pohlavní. Ctnostné tedy bylo i odolávat smíchu, nebo třeba potřebě nadměrně mluvit. Což ale neznamená, že by mniši měli být smutní. Benedikt z Nursie třeba ve své Řeholi dbal na to, aby se mnišský život vyznačoval vyrovnaností a uměřeností, která prospívá duševnímu životu. 

Bažant: V téhle souvislosti je důležitý i rozdíl mezi úsměvem jako projevem radosti z Božího díla a podlehnutím divokému, tělesnému smíchu, který člověkem cloumá. Veselení tedy může mít podobu, která je svým způsobem ctnostná, ale člověk se jím nesmí nechat úplně ovládnout.  

Někteří naši současníci mají pocit, že „v 21. století si už člověk nemůže pořádně z ničeho udělat legraci, aby někoho neurazil“. Jak je to podle vás se skutečnými hranicemi smíchu? 

Šorm: Titulem naší knihy jsme se snažili poukázat právě na tuhle souvislost. Rozčiluje mě, když někdo tvrdí, že se dnes nemůžeme pořádně zasmát a dá se vzpomínat na idylické časy, kdy to prý možné bylo. Člověk, který tohle tvrdí, si minulost buď idealizuje, nebo se mu stýská po poměrech, kdy bylo normální se někomu veřejně vysmívat z pozice autority a moci. Pokud se bavíme o evropském kulturním prostoru, spíš se zdá, že je tu historicky docela tradiční snaha regulovat to, kdy, kdo a čemu se může smát – nejen proto, že se chránily elity před zesměšněním, ale také proto, že někdy chceme chránit slabší. 

Bažant: Když dnes někdo říká, že existovaly „zlaté časy“ volného žertování, občas si bere do úst středověk coby období, kdy smích byl nespoutaný a bujarý a dalo se prý říkat ledasco. To je představa, která nemá v pramenech žádnou oporu. Taková představa vypovídá víc o tom, jak si kdo interpretuje současný svět než o středověkých kulturách. 

Medievista Vojtěch Bažant, zdroj: archiv VB

Dnes můžeme na hranice humoru narazit na řadu způsobů: nevkusným vtipem se můžeme společensky znemožnit, skončit kvůli němu u soudu, víme taky, co můžou způsobit karikatury Proroka. Napadají vás ještě jiné typy reakcí na pitomý nebo domněle pitomý vtip? 

Šorm: Může nám to být upřímně líto nebo trapné, a díky tomu přestaneme být namyšlení. To je hrozně užitečné – když udělám blbý vtip, trochu mi to shodí hřebínek, chvíli potom mlčím a ostatní si můžou normálně povídat. Mám pocit, že v téhle otázce nejde pouze o to, z čeho se nesmí dělat legrace a jaká témata by měla být tabu. Výsměch je přece mocenské gesto, žádná zábava! Vždycky záleží na situaci a okolnostech, ve kterých se objeví. Problémem je, když zraňuje někoho, kdo je v dané chvíli nějak výrazně znevýhodněný. Je totiž rozdíl, když se člověk směje sám sobě, když se směje někomu, kdo s ním sedí u stolu a může se bránit, anebo když ve směšném předsudku utvrzuje ostatní, zatímco zranitelný člověk je systematicky ponižovaný. 

Bažant: Záleží na tom, komu se vtip říká, před kým se člověk snaží být vtipný. S Martinem se někdy smějeme věcem, které bychom veřejně neřekli. My se známe a víme, že si děláme legraci z nějakého klišé nebo stereotypu, třetí člověk by si ale mohl myslet, že někoho zesměšňujeme a jsme přitom zlí. 

U čeho jste se dobře bavili nebo přímo nasmáli při sestavování knihy? 

Bažant: Původně jsem chtěl říct, že jsme se nasmáli, když jsme do ní vymýšleli obrázky, ale pak jsem si uvědomil, že to vlastně bylo hrozně úmorné, trvalo to pozdě do večera, já byl vyčerpaný, ale Martin to furt chtěl dodělat… 

Myslíte ty červené kresby po stranách textu? Ty jsou vtipné. Kreslili jste je sami?  

Šorm: Ne, ty krásné marginální obrázky a glosy kreslil náš kamarád a kolega Matouš Jaluška. My jsme mu jen říkali, co má nakreslit. Matouš kreslí vtipně, ale občas chtěl ztvárnit něco jiného, než o co jsme ho prosili. Takže jsme si vyzkoušeli tu poučku o humoru, který se nedá předepsat. 

Repro z knihy Hranice smíchu

Jaké jste měli na knížku reakce? Dostala se dál do světa? 

Šorm: Ani ne. Teď jsem ovšem zaznamenal veliký úspěch. Jeden náš kolega ji představoval svým studentům na etnologii a vysvětloval jim, že je fakt pěkná, hlavně ty obrázky. Poslal mi pak jahodový džem. 

Po našem rozhovoru v té věci určitě nastane dramatický obrat. Co chystáte dál? 

Bažant: Na Hranice smíchu navázal v Centru pro studium středověku projekt o středověkých reprezentacích starých žen. Nová knížka Staré baby – ženy a čas ve středověké Evropě by měla co nevidět vyjít. 

Když už jsme humor pojednali důstojně a navážno — jaká blbina vás spolehlivě rozesměje?  

Šorm: Vždycky funguje tohle video. Hlavně, když se pouští pořád dokola.