Irská literatura je zdravá a společnost si jí cení. Je čím se inspirovat

S anglistou a překladatelem Ondřejem Pilným o první lize v soudobé irské literatuře i slavném dublinském divadle, kde se učil americký režisér Orson Welles a inscenovali tam bratry Čapky.

Měla to být elegantní společenská záležitost: setkání špičkových českých anglistů a překladatelů se soudobými hvězdami irské literární scény a kurátory nového irského muzea literatury. Museum of Literature Ireland (MoLI) se představuje v DOXu. Pandemie na něj však dopadla jako na mnoho podobných akcí; atribut „společenská“ nakonec nahradil atribut „digitální“. Její spolupořadatel, profesor anglické a americké literatury a ředitel Kabinetu irských studií FF UK Ondřej Pilný, se však s kolegy z Centra současného umění DOX postarali o to, aby rozhodně zůstala elegantní — a později byla pohodlně dostupná online.

Ondřej Pilný, předseda Mezinárodní asociace pro studium irských literatur, ovšem léta nepracuje jen na tom, aby jeho studenti uměli číst Shelleyho, Becketta či Joyce a aby se v Česku vědělo, co pozoruhodného se děje „tam venku“. Jeho znalost irského moderního dramatu je ceněná i v anglofonních zemích, o čemž svědčí například jeho spolupráce s prestižním britským nakladatelstvím Palgrave Macmillan. Sborník, jenž po něj spolueditoval naposledy, mezinárodnímu publiku přibližuje význam přední dublinské avantgardní scény, divadla Gate. Ze všech zmiňovaných důvodů jsme se Ondřeje Pilného ptali, co nového a skvělého si přečíst teď, co potom, i jak důležité bylo znovuobjevení Oscara Wildea.

Prof. Mgr. Ondřej Pilný, Ph.D. Foto: Zuzana Válková

V den, kdy náš rozhovor vyjde, budete mít akci v Centru současného umění DOX za sebou, ale přesto: k účasti na debatě o literatuře v muzeích a galeriích se podařilo zajistit – aspoň se mi to tak jeví – první ligu mezi soudobými irskými autory. Podle čeho jste je vybírali?

Nebylo to snadné, protože skvělých současných irských autorů je spousta a jejich díla jsou často pozoruhodná nejen po obsahové, ale i formální stránce. Zdá se, že povědomí o spojení irské literatury s jazykovým experimentem je od dob Jamese Joyce a Samuela Becketta tak zažité, že se irským spisovatelům snáze vydávají nekonvenční díla, mnohem snáz než třeba autorům britským nebo americkým. Ale k těm kritériím: chtěli jsme u nás předvést díla, která buď byla nedávno přeložena do češtiny, právě se překládají, anebo bychom chtěli, aby přeložena byla. Druhou podmínkou bylo, aby autor a dílo byli zastoupeni na digitální platformě Museum of Literature Ireland, kterou během pořadu divákům představujeme. A samozřejmě bylo také nutné, aby se námi vybraný autor mohl pořadu zúčastnit.

V jednom případě jste si mysleli na literární osobnost známou a obdivovanou i u nás, viďte.

Ano, moc jsme stáli o to, abychom mohli českým čtenářům blíže představit výtečný román Mlíkař spisovatelky Anny Burns oceněný Bookerovou cenou, který koncem minulého roku vyšel v mimořádně zdařilém překladu Ester Žantovské. To ale bohužel nakonec nevyšlo. Vybrali jsme tedy velice úspěšný a formálně zajímavý debut Sary Baume s názvem Spill Simmer Falter Wither, který vyšel česky v překladu Alice Hyrmanové McElveen pod titulem Jasno lepo podstín zhyna. Také jsme se rozhodli upozornit na nedávnou literární senzaci pro fajnšmekry, román irsky píšící básnířky Doireann Ní Ghríofa o posedlosti milostnou básní z 18. století, který je zároveň úžasnou knihou o mateřství – jmenuje se A Ghost in the Throat a momentálně ho překládá do češtiny opět Alice Hyrmanová. Vybrali jsme i román skvělého povídkáře Mikea McCormacka Solar Bones o obyčejném muži, stavaři ve středních letech, který si doma u stolu v kuchyni promítá před očima svůj život – jelikož je román napsán v podstatě v jedné větě, zvíci více než dvě stě stránek, nebylo snadné ho vydat ani v originále. Nakonec se ho ujalo odvážné malé nakladatelství Tramp Press a sklidil fenomenální úspěch. Žádné české nakladatelství se ho ovšem zatím nechopilo, snad se to změní. Překladu úryvku jsem se chopil já.

Když jsem se seznamovala s hosty vaší akce, jedno jméno mě zaujalo okamžitě: Caitríona O’Reilly je archeoložkou a doktorkou americké literatury s titulem z Trinity College v Dublinu, studovala i v Cambridgi. Je nositelkou Rooneyho ceny pro mladé básníky, dnes se živí jako literární kritička a básnířka. Jak byste mi přiblížil její práci?

Caitríona O’Reilly je jednou z nejzajímavějších autorek poezie za několik generací. Svět jejích lyrických a občas trochu temných básní je plný encyklopedických odkazů z oblasti přírodních věd, archeologie, klasických i soudobých kultur, a s jedinou básní lze strávit celé dny a nacházet stále něco nového. Výběr z jejího díla přeložila kolegyně Daniela Theinová a spolu s obsáhlým rozhovorem s autorkou vyšel nedávno v Revolver Revue. Caitríona se u příležitosti našeho pořadu dokonce rozhodla poprvé přečíst jednu novou báseň.

Hlavním tématem virtuálního setkání v DOXu bude prezentace literatury v muzeích a galeriích za účasti kurátorů Museum of Literature Ireland — co zajímavého se dá s literaturou v digitálním prostoru dělat?

O tom jsme si právě chtěli s kurátory MoLI popovídat: dělají toho skutečně mnoho, a díky pandemii se digitální dimenze jejich činnosti začala rozvíjet ještě rychleji. Kromě té nové platformy o současné literatuře mají také dobře rozvinutý vzdělávací program, nejen pro děti a mládež, ale i program celoživotního vzdělávání. Fungují samozřejmě také klasicky v kamenné budově a kromě interaktivních expozic si tu člověk může prohlédnout i řadu autorských rukopisů a literárních artefaktů.

Drobnost: zkratka pro Museum of Literature Ireland – MoLI – se mi nejdřív zdála zvláštně roztomilá, ale pak jsem si vzpomněla na Molly z Joyceova Odyssea. Vidím v tomhle případě za roh, anebo je ta asociace přiznaná?

To myslím vidíte zcela přesně, ačkoli potvrdit by vám to museli zástupci MoLI: muzeum se nachází v původní budově univerzity, kde Joyce studoval, a jedním z nejvzácnějších exponátů v muzeu je vůbec první, číslovaný výtisk Odyssea. Molly je ovšem ale také zcela běžné jméno, a jmenovala se tak i další postava nerozlučně spjatá s Dublinem, pouliční prodavačka Molly Malone, která prodávala „cockles and mussels, alive, alive-oh!“.

Jak si podle vás irská společnost hledí svých básníků a spisovatelů? Pokud se nemýlím, i tohle česko-irské kulturní setkání podpořila irská vláda.

Irská společnost i vláda si své literatury cení nesmírně a měla by být příkladem jiným zemím, včetně té naší. Irsko se na mezinárodním poli dlouhodobě prezentuje prostřednictvím kultury, podporuje své autory i vydávání jejich děl, díla psaná v irském jazyce nevyjímaje. Má i vlastní agenturu, Literature Ireland, která aktivně nabízí současnou literaturu v zahraničí a dává poměrně štědré granty na její překlady – a to i do malých jazyků, jakým je čeština. Nebýt této agentury, tak třeba u nás vyjde z děl hlavně mladých autorů naprosté minimum.

Na sklonku loňského roku jste spolueditoval knihu o slavné irské divadelní scéně Gate Theatre, která vyšla v britském nakladatelství Palgrave Macmillan. Ta značka má krásný zvuk, člověk asi při spolupráci s nimi zažívá pocit jistého zadostiučinění, viďte?

Už v roce 2016 mi v Palgrave Macmillan vyšla knížka o grotesknu v současném anglofonním dramatu. Ale jinak ano, v oblasti, v níž působím, je to, řekněme, první liga.

Prof. Ondřej Pilný. Foto: Zuzana Válková

Když jsem vaši nejnovější knihu pročítala, abych si udělala představu, v čem byl Gate pro irskou kulturu důležitý, myslela jsem na pražské Osvobozené divadlo. Má cenu hledat mezi nimi nějaké podobnosti?

Snad jen do té míry, že šlo o avantgardní divadla, za nimiž stáli mladí nadšení lidé. Divadelní kontext v Irsku byl totiž výrazně jiný než u nás – v zemi začalo probíhat národní obrození až v 90. letech 19. století. Tradici divadla a dramatu zakládali Irové na zelené louce, protože z různých důvodů nebylo nic, k čemu by se dalo vracet a nač kulturně navazovat. Jako první tam pochopitelně vzniklo národní divadlo, které ostatně existuje dodnes – je jím Abbey Theatre. Šlo o scénu vedenou myšlenkami národního obrození, produkovalo tedy převážně venkovské drama zaměřené na venkovský život. Zrodilo se z Irish Literary Theatre založeného básníkem Williamem Butlerem Yeatsem a Lady Gregory. Oba byli naprostými amatéry, ale to byli v té době v podstatě všichni… Ostatně až donedávna v Irsku neexistovaly školy, kde by se mladý člověk mohl divadlu věnovat. Abbey Theatre mělo také dlouho nádech totálního amatérismu a formálně bylo velmi konzervativní. Divadlo Gate vzniklo jako alternativa k Abbey na konci 20. let. Založili ho Micheál MacLiammóir a Hilton Edwards, dva Angličané, kteří v Irsku pobývali a působili tam s kočovnou divadelní společností slavného shakespearovského herce Anewa McMastera, a na rozdíl od „místních“ skutečně divadlu po praktické stránce rozuměli.

Otcové zakladatelé byli podle všeho dost nepřehlédnutelné osobnosti až do 70. let 20. století. Povíte mi o nich něco?

To tedy byli. Zvlášť Micheál MacLiammóir byl tak trochu „větší než život sám“… Oba umělci byli homosexuálové, kteří se přesto rozhodli usadit v prudérním a konzervativním katolickém Irsku. K dekriminalizaci homosexuality v zemi, mimochodem, došlo až počátkem 90. let 20. století. Všichni o jejich sexuální orientaci věděli, ale úřady je za to netrestaly, přestože pánové se intenzivně účastnili společenského života, pořádali divoké večírky, šarády a bály. V tomto ohledu dodali šedivému Dublinu něco, co mu dlouho chybělo.

Příjemně mě překvapilo, jak dobře se jim vedlo. MacLiammóir později v kariéře připravil monodrama s názvem The Importance of Being Oscar s odkazem na život a dílo dramatika Oscara Wildea, který kvůli homosexualitě skončil na dva roky v žaláři a přišel tam o zdraví. Jak je možné, že MacLiammóirovi i Edwardsovi společný život procházel?

Skvělá one man show, na kterou se ptáte, vznikla až začátkem 60. let a tehdy začínala v Irsku trochu polevovat ultrakonzervativní atmosféra. Přestože jsou v této hře historické nepřesnosti – informace o Wildeově životě po propuštění z žaláře v Readingu tenkrát ještě nebyly dostupné –, byla z ní cítit výzva, zdali by se společnost neměla posunout dál. Wildea společenské represe dokonale zničily, bylo to velké, tragické drama osudu. Že MacLiammóirovi i Edwardsovi jejich životní styl procházel, pro to vysvětlení asi úplně není.

Ještě vás chvíli zdržím u Wildea: jeho slavný dopis z vězení, De profundis, vyšel v plném znění až v polovině 60. let 20. století. Od Wildeovy smrti v té době uplynulo více než 30 let. Co jeho osud s irskou společností udělal? Zajímal někoho?

O tom vám mnoho podrobností neřeknu, ale člověk by neměl zapomínat na to, že Wilde z Irska odešel a vědomě se „předělal“ na Angličana. Procento lidí v Irsku, kteří by si ho v té době přivlastňovali jakožto irského spisovatele, bylo minimální. V uměleckých a intelektuálních kruzích pochopitelně byla spousta lidí, která znala Wildea i jeho rodinu, ale podle mě šlo spíš o vazby osobnější povahy. Skoro všechno, co Wilde dělal nebo psal, šlo proti smyslu irského národního obrození. Wilde byl v té době jedním ze dvou nejčastěji hraných soudobých anglicky píšících dramatiků v Evropě – tím druhým byl George Bernard Shaw. Wildea v Irsku nikdo příliš neřešil. Ano, nějaké jeho inscenace se tam sice uskutečnily, ale když si vybavíte jeho ostrovtipné, mezinárodně srozumitelné komedie, dojde vám, že s konkrétním společenským nebo politickým kontextem v Irsku mají máloco společného. Ovšem na recepci Wildea v Irsku odborníkem nejsem.

Jak se v divadle Gate dostali k inscenování „brothers Čapek“, tedy bratří Čapků?

Zakladatelé velice dobře věděli, co se hraje v Evropě i v Americe. Když se podíváte na soupis repertoáru Gatu od konce 20. let, věnovali se hlavně avantgardě a novým hrám. Zároveň se také snažili inscenovat mladé irské autory: jednou z jejich prvních a možná i dosud nejslavnějších inscenací byla hra Denise Johnstona The Old Lady Says ‚No‘, která zkoumala irskou identitu a přerod ve svobodný stát, záhy však velice konzervativní. Ta hra byla fantasticky originální, nejen pro Irsko. Gate měl navíc ve 30. letech takové jméno, že k nim jako teenager přijel ťukat na dveře budoucí americký režisér, producent a scenárista Orson Welles, aby se u nich učil.

Jak je podle vás pravděpodobné, že když se naučím irsky a ponořím se do irsky psané literatury, objevím poklad typu Hřbitovní hlíny, román Máirtína Ó Cadhaina, který česky vyšel ve fenomenálním překladu vašeho kolegy Radvana Markuse?

Řekl bych, že půjde o poklady velmi objevené, ačkoliv některé se samozřejmě světu teprve vyjevují. Tohle by vám samozřejmě lépe vyprávěl Radvan Markus, protože já irsky neumím. V případě Hřbitovní hlíny byl příběh komplikovaný i napínavý kvůli zádrhelu s autorskými právy: jakmile došlo na dva překlady do angličtiny, rázem se z ní stala světová senzace. Ale každý, kdo se orientuje v irské literatuře, věděl, že nějaký Máirtín Ó Cadhain existuje.

O irské literatuře jste kdesi poznamenal, že vám připadá „zdravá“. Co to znamená?

Má spoustu úžasně originálních autorů, kteří nemají zásadní problém s tím, aby mohli svá díla vydávat. S uživením to sice bude podobné jako jinde, ale velké překážky autoři překonávat nemusejí. Tamní scéna má přesah do zahraničí. Samozřejmě, že naprostá většina irské literatury vychází v angličtině: v Irsku jsou dnes všichni bilingvní, irštinu se učí ve škole. Na straně intelektuálů, kteří se věnují irskojazyčné literární tradici, existuje značná a vcelku oprávněná obava, že ve chvíli, kdy bude všechno k dispozici v angličtině, irsky nikdo číst nebude. Ale zatím to vypadá, že snaha udržet oba jazyky se vyplácí.

Motiv s původem v Book of Kells ražený na irskou penny v letech 1971–2000 podle designu irského umělce Gabriela Hyese. Ilustrace: Hana Bednářová

Za měsíc vám končí tvůrčí volno, to bývá obdobím, kdy člověk může vymyslet něco nového — anebo něco starého dotáhnout. Čemu se teď věnujete?

Mé tvůrčí volno je zatím vyplněno administrativní činností a konvertováním různých akcí jako MoLI v DOXu nebo jiných připravovaných konferencí na online formu. V ideálním světě bych ale asi chvíli nedělal nic, jen přemýšlel a četl si, protože současná povaha akademického průmyslu to příliš neumožňuje. Ale hodně mi chybí překládání pro divadlo. To je práce, která mě velice naplňuje. Když jsem se kdysi profesoru Hilskému zmínil, že dělám na překladu první divadelní hry, varoval mě: „Ondřeji, počkej, to je návyková věc, jakmile slova ožijí na jevišti, už se toho nikdy nezbavíš.“ Měl svatou pravdu.

Zuzana Válková