Nikdo nechce jet s kavalérií, každý chce být indián

S autory výstavy Tváře války Markétou Křížovou a Ondřejem Crhákem o tom, jestli chápeme hybridní válku, o motivech spolupráce původních obyvatel s cizími vojsky i lásce k severoamerickým indiánům.

Projdi se historií, cestuj po světě a pak mi řekni, jak a proč lidé válčí. Máš víc otázek než odpovědí? V pořádku. Rozmanitost, podobnosti, kontrasty, stereotypy, kulturní vzorce i výjimečné osobnosti – nová výstava Tváře války v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur si neklade za cíl složit návštěvníkovi k nohám komplexní znalost o konkrétní bitvě, historické epoše nebo jednom typu válčení. Ukazuje, že válka je všudypřítomná, i když je zrovna neviditelná, má myriády projevů, od uměleckých až po zcela fyzické, a zasahuje všechny. Autoři výstavy, etnoložka a historička Markéta Křížová a historik Ondřej Crhák, oba z FF UK, návštěvníka provázejí od vitríny k vitríně s nakažlivým nadšením z pokladů objevených v depozitářích a možná i se snahou, aby mu co nejčastěji táhla hlavou věta: „Tak tohle by mě fakt nenapadlo.“ Na Tváře války je možné zajít od 11. května až do 11. března 2022.

Prof. PhDr. Markéta Křížová, Ph.D., na výstavě v Náprstkově muzeu. Foto: Zuzana Válková

Zažili jste situaci podobnou válce? Do jakého největšího nebezpečí jste se kdy dostali?

MK: Nezažila jsem situaci, která by byla „podobná válce“, vím, jak válka vypadá. Když jsem v 90. letech v Izraeli dobrovolničila na archeologických nalezištích, nevyhlášená válka tam zrovna probíhala. Dobře jsme věděli, co to pro nás znamená, kam bychom neměli chodit i co se může stát. Pamatuju si také velice dobře, jak se válčilo nedaleko našich hranic, v bývalé Jugoslávii.

OC: Já válku osobně nezažil, ale dlouhou dobu jsem bydlel s kamarádem z východní Bosny. Jeho tatínek je Chorvat a maminka Srbka. Kdyby neutekli před válkou, v Jugoslávii by to schytali z obou stran. Mám taky půlku rodiny z Kavkazu. Babička žila dlouhou dobu v Severní Osetii a odešla, když se tam v 90. letech začalo střílet. Má také zkušenost z 2. světové války: jako dítě přežila blokádu Leningradu. Můj táta, děda a možná i praděda byli vojáci z povolání.

Mgr. Ondřej Crhák u náčelnické čelenky tamtéž. Foto: Zuzana Válková

Zajímal by mě váš názor na otázku, zdali člověku je, nebo není vlastní válčit. Dovolím si osobní vsuvku: v malém městě, které na rok uzavřela pandemie, míjím štěrkové hřiště. Tísní se na něm skupina dospělých a hrají nohejbal. Hra z dálky působí dost komicky, protože chlapi se na hřiště skoro nevejdou. Zápas přesto provázejí naprosto neadekvátní emoce. Řev, nadávky, vztek, přihlížející vypadají, že si dají do nosu. Myslíte, že v sobě máme něco, co se v nás hromadí, a když to nepustíme ven, může to špatně dopadnout?

MK: Myslím, že jde o dvě otázky v jednom. Tu první řešili antropologové a etiologové: je člověku vrozená agresivita nebo altruismus? Je to, co nás odlišuje od zvířat, schopnost vcítit se do druhých a vycházet jim vstříc, anebo v nás vždycky převáží touha po dominanci? Nárůst agresivity kolem sebe vidím i já. Na výstavě řešíme i zástupné projevy války, které v současnosti odpadají: například sport. Není náhodou, že když točili Pána prstenů, bitevní scény skřetů filmaři podbarvili digitálně upraveným záznamem z fotbalových stadionů. Legitimní způsoby, jak ventilovat emoce, jsou podle mě důležité.

Od prvopočátku lidstva až ke dnešku ovšem čelíme problému s omezenými zdroji. Lidské potřeby jsou ze své podstaty nedosytitelné. To, že války překrýváme ideologií, je naše snaha je ospravedlnit. I dnes se válčí o vodu nebo ornou půdu. Nevím tedy, jestli je agrese vlastní jednotlivci, ale lidský rod se rozpadá na společenství, která potřebují hájit své zájmy a posilovat vnitřní sounáležitost. Válkou to jde snadno: jde o společné ohrožení, a tedy společný zájem.

Myslíte, že jsme jako lidé žijící v 21. století srozuměni s konceptem hybridní války? Kromě toho, že hybridní válka není vidět, se s tím, kdo je padouch a kdo hrdina, dá docela jednoduše čarovat.

MK: Myslím, že my vždycky víme, kdo má být ten „hodný“ a kdo „zlý“. To jen když se podíváte na válku pohledem druhé strany, padouchové a hrdinové si mohou vyměnit pozice. Lidé si těžko představují, že existují i jiné možnosti jak válčit než se utkat v poli. Nebezpečí hybridní války spočívá právě v tom, že jsme zapomněli, že válka se vždy nevede jen mezi bojovníky označenými uniformami.

A ke zmatení z hybridní války podle mě přispívá i fakt, že o tom, kdo je padouch a kdo je hrdina, rozhoduje společenský konsenzus. Otázkou ovšem je, jakou společnost dnes máme: rozbili jsme si národní komunitu, my, historikové, jsme k problému přispěli zpochybněním konceptu národa. Lidé tedy často nevědí, s kým nebo čím se identifikovat. Ve veřejném prostoru už nenajdete velitele v lesklém brnění, o němž by šla řeč, že vyhrál několik válek, a proto je výhodné ho následovat. Spíš to často bývá naopak: vedou nás lidé, kterým nevěříme, a že by u toho vypadali archetypálně mužně, o tom také příliš nemůže být řeč.

OC: Možná i proto je v současnosti – přinejmenším na sociálních sítích – populární bývalý generál Petr Pavel. Je to úspěšný válečník se zkušenostmi z Balkánu, fyzicky zdatný chlap, kterému padne uniforma…

Část veřejnosti se představě, že bychom si mohli do čela země zvolit vojáka, směje – považuje to za projev zpátečnického myšlení srovnatelného s touhou po obnovení monarchie. Zdá se to komické nebo nepochopitelné i vám? Na veřejně činných osobnostech dneška se těžko hledají atributy, které bychom si mohli spojit s nějakým typem chování nebo rozhodování.

MK: Nepřijde mi to ani komické, ani nepochopitelné, z antropologického hlediska je to naopak naprosto logické. Jde spíš o obecný problém moderní společnosti: je moc veliká. Kdybychom žili ve vesnických komunitách, nějak se spolu dohodneme na tom, co je nejvíc potřeba. Lidi je také možné přesvědčovat individuálně. Moderní společnost je ale příliš komplexní, sráží se v ní primitivní koncepty a středověké mentální vzorce. Ty v sobě ostatně máme i ve vztahu k válce.

Když jsem mířila na výstavu, vzpomněla jsem si na nositelku Nobelovy ceny Berthu von Suttner, která na konci 19. století přišla s tím, že mír mezi národy je koncept, který není potupou, a obětování synů válce není příležitostí k oslavě. Jak a proč se podle vás kultury rozhodují pro mír – všimli jste si v tom nějakého vzorce?

MK: Na výstavě pracujeme s materialitou a obrazy války, vystavovat filozofii – mírovou i válečnou – je těžké. Na vzorec, který by jednotlivé kultury vedl k míru, jsme nenarazili. Ovšem představa, že mezi lidmi je možné nastolit univerzální mír, je až moderní. Pro předmoderní a mimoevropské společnosti mohl být mír jen krátkou přestávkou na vydechnutí mezi dvěma válkami. Mohlo jít o znouzectnost, pokud se mír vyplatil oběma stranám, jindy mohl být jedné ze stran vnucen. V tomto ohledu je zajímavý tomahavk, který najdete na výstavě – je to zároveň zbraň i dýmka míru. Podobně se dá nakládat i s vystavenou mísou na kavu, nápojem z psychoaktivního pepřovníku opojného, nad nímž se válečníci setkávali, aby se smířili, ale i připravili do bitvy.

Generálové Ulysses S. Grant (vítěz) a Robert E. Lee (poražený) si třesou pravicemi na znamení konce Americké občanské války (1861–1865). Foto: Jakub Šedý, poskytlo Národní muzeum — Náprstkovo muzeum

Zmínili jste koncept předem smluvené bitvy na předem smluveném místě, jak je to stará myšlenka?

MK: Jak kde na světě. Třeba Aztékové znali rituální květinové války, iniciační obřad pro mladé chlapce, kteří se stali muži, až když prošli bitvou a v ideálním případě získali zajatce z druhého tábora. Jinak ale leckde ve světě stále platí, že když se jedna vesnice rozhodne přepadnout druhou, prostě vyrazí v noci do terénu a všichni pak dělají, co umí. To jen v Evropě v posledních dvou stoletích se pokládá za nevhodné, aby docházelo k vojenské agresi bez vyhlášení války.

OC: Smluvené bitvy jsem jako fenomén zaznamenal ještě v Oceánii. Evropa si vyvinula etiku válčení, třeba v 18. století se válčící strany běžně domlouvaly, kdo bude v bitvě střílet první.

MK: Za křížových výprav také platilo, že se nebojovalo v pátek, sobotu a neděli, aby židé, muslimové a křesťané mohli světit svátek. Čili dohody najdete napříč dějinami i světadíly.

Bible, Etiopie, konec 19. století. Amharsky psaný text na pergamenových listech. Na druhém listu je kresba archanděla Michaela, přemožitele Antikrista během apokalypsy. Foto: Jakub Šedý, poskytlo Národní muzeum — Náprstkovo muzeum

Na výstavě je – zvlášť na zbraních – vidět zajímavý transfer technologií z jedné válčící strany na druhou. Co způsoby vedení války? Stalo se někdy, že by si Španělé vzali něco od Aztéků?

MK: Určitě. Evropané se museli od původních obyvatel při pronikání do pralesů Jižní Ameriky učit spoustu věcí: základní taktiku přežití v divočině, domorodé způsoby orientace, postupovat podél řek nebo číst jinou oblohu, než jakou znali.

OC: Adaptace Evropanů se projevila třeba i v tom, jak v Severní Americe bojovali s indiány jedoucími na koních. Tyto zkušenosti se podepsaly na budování americké kavalérie. V evropských armádách se také tvořily jednotky složené z původních obyvatel. Jednotky severoamerických indiánů působily i v armádě Konfederace… Evropské síly tímto způsobem získávaly levné vojáky, ale i znalost nepřítele. Podobně to fungovalo při kolonizaci Indie nebo třeba ve válce proti jihoafrickému království Zuluů. Britové si s nimi zprvu nedokázali poradit, přestože měli moderní zbraně. Proti Zuluům postupovali s despektem a jejich přezíravost je hodně stála.

MK: Pocit kulturní nadřazenosti Evropanů často vedl k tomu, že neradi přijímali domorodé zbraně. I proto si zřizovali domorodé jednotky, které bojovaly svými zbraněmi – Evropan dál nosil pušku a meč. Musel se ovšem přizpůsobovat podnebí, pochopit, že přes poledne se pochodovat nedá, v období dešťů už vůbec a podobně.

OC: Různá roční období s sebou v různých koutech světa přinášela do té doby neznámé nemoci. Velitelům začalo padat mužstvo, třeba při nákaze malárií, a oni nevěděli, co se děje ani jak vojáky léčit…

MK: Tohle je zajímavé – kombinace těžko předvídatelných okolností, choroby nevyjímaje, nakonec pomohla k osamostatnění Haiti od francouzských kolonistů. Nebylo to jen díky síle otroků, kteří proti Francouzům povstali, část zkázy obstarala žlutá zimnice, která Bonapartova vojska vysílila. Nicméně i guerillová válka černých Afričanů proti Francouzům byla pozoruhodná: na Haiti opravdu bojovali muži-otroci přivezení z Afriky. Na haitských plantážích panovaly tak strašné podmínky, že tam málokterý otrok přežil déle než 10 let. Bylo tedy nutné neustále na Haiti dovážet nové. Většinou to byli černoši z Afriky, silní chlapi, protože nikdo jiný cestu na ostrov nepřežil. Často šlo o zkušené válečníky, kteří doma upadli do zajetí nepřátelského kmene, jenž se jich poté zbavil tím, že je prodal Francouzům. Dokud byli na haitských plantážích spoutaní řetězy, bouřit se nemohli, ale když vypukla vzpoura barevných kolonistů proti Francouzům, kteří jim upírali občanská práva, využili toho a spolu se zotročenými Afričany zúročili všechny zkušenosti z primitivní války a zvítězili nad „neporazitelnou“ Napoleonovou armádou.

OC: Primitivní válka válečníky nesvazuje pravidly a normami. Je to dobře patrné i na moderních válkách, například ve Vietnamu, ať už z pohledu Francie nebo později Spojených států. Moderní vojsko obsadí strategické pozice a hájí je, přičemž sází na osvědčené taktiky. Ovšem místní guerilla zná terén a má své způsoby, které neodpovídají evropským válečným způsobům. Armády evropského střihu pak nevěděly co s tím a v zásadě vyčerpaly své možnosti. I proto v takových válkách docházelo ke stupňování krutosti vůči tamním obyvatelům. Střet modernity s předmodernitou byl také dobře znát v Afghánistánu během bojů se Sověty nebo v současném konfliktu.

MK: Do bitev se v takzvaných primitivních válkách zapojují i ženy a děti, na což evropská kultura nebývá připravená. Na výstavě jste se nás ptala na dětské vojáky: tento fenomén předmoderní společnosti neznaly, protože děti nebyly dost fyzicky zdatné, aby vůbec unesly vybavení, přesto byly pochopitelně do konfliktů a utrpení zataženy. Ovšem s moderními zbraněmi se otázka jejich zdatnosti vytrácí – i proto známe dětské vojáky se samopaly.

Maska boha války Džansarany Makaly v podobě buvolí hlavy s korunou. Užívala se během rituálního tance cam, v němž vystupují i další bohové z lamaistické tradice. Mongolsko, 20. století. Ilustrace: Hana Bednářová

Zmínili jste vznik domorodých jednotek. O tomhle fenoménu bohužel nic podrobnějšího nevím, jen jsem vždycky přemýšlela o tom, jak asi vypadá rekrutování prvních bojovníků z řad místních, když se potkají dva světy, například Španělé s jihoamerickými indiány. Jaké motivy mívají lidé k tomu, aby začali spolupracovat s takzvanou cizáckou armádou?

MK: Pozor, je třeba nezapomínat, že v těchto situacích se nepotkávají žádní „indiáni“ a „Španělé“, pokud bychom se bavili o kolonizaci Jižní a Střední Ameriky. Stejně tak neexistují žádní „Britové“ kolonizující Indii. V tamních koloniálních jednotkách jsou Irčané, Velšané, lidé z Liverpoolu, kteří se třeba necítí být stejnými Brity jako ti „nafoukanci“ z Londýna. Vojáci mívají různé motivy i pohledy na věc.

Podrobněji se na tuto otázku můžeme podívat třeba v případě španělské Ameriky. Když u pobřeží Mexika přistává Hernán Cortés, nachází na místě mozaiku etnik, které spolu navzájem soupeří, a teprve nedávno si je podrobilo jiné velké etnikum, Aztékové. Aztékové si navíc v tu chvíli vůbec neuvědomují, že za skupinkou vyhladovělých a otrhaných bělochů je nějaká „mocná Evropa“ se svými strategickými zájmy. V kontaktu s Evropany řada místních lidí vidí příležitost: prodat jim potraviny, zobchodovat zdroje. To v principu není „zrada“, na kterou patrně narážíte.

Co se týče domorodých jednotek – a teď se vydejme třeba do Indie –, konkrétní příslušník takové jednotky se ke spolupráci s cizí mocností vůbec nemusí rozhodnout. Poslouchá třeba místního rádžu, kterého si ovšem Britové podrobí, a rádža dostane nařízeno, aby dodal stovku místních vojáků i s veliteli k přemožení dalšího rádži. Neměli bychom si z těchto situací odnášet stereotypní představy, z jakých třeba pramení přesvědčení, že všichni prérijní indiáni byli „hodní“ a všichni Američané „špatní“. I prérijní indiáni mezi sebou bojovali.

OC: Huróni kupříkladu nesnášeli Mohawky a obráceně. Zajímavé bývají takzvané živelné fáze kolonizace, když jsou kolonisté na místě teprve krátkou dobu. Dalším motivem k podpoře „cizí armády“ může být i upřímně míněná vlastenecká povinnost: chci dál sloužit své zemi, přestože je pod koloniální správou. Tohle ostatně známe i z našeho prostředí. Po ustanovení protektorátu Čechy a Morava nám Němci povolili vládní vojsko, aby budilo dojem, že stále máme samostatný stát. Z dnešní perspektivy bychom mohli téže vojsko vnímat jako kolaborantskou organizaci, ovšem tehdy do ní s motivem vlastenectví vstupovali i bývalí českoslovenští legionáři.

MK: Podobně bychom se mohli zamýšlet nad motivy Čechů, kteří za první světové války bojovali za Rakousko…

Tsantsa, zmenšená a konzervovaná hlava nepřítele. Jívarové, Ekvádor, konec 19. století. Cílem obřadu zmenšování hlav bylo zachovat životní sílu a energii nepřítele a předat ji přemožitelům. Foto: Jakub Šedý, poskytlo Národní muzeum — Náprstkovo muzeum

Před chvílí jste zmínila představu, že severoameričtí indiáni byli „hodní“ a Američané „zlí“. Kde se tahle myšlenka v Čechách vlastně vzala?

MK: Tomuto tématu se věnuji poslední dva roky. Od 18. století, s osvícenstvím, se v Evropě rozvíjí koncept takzvaného ušlechtilého divocha. Jde o představu o „čistém člověku nezkaženém evropskou civilizací“. Zároveň s tím, jak se v Evropě rozvíjí vědecký pokrok a přichází druhá vlna kolonizace, zůstává ušlechtilý divoch přitažlivou ideou, kterou se můžeme romanticky opájet, ovšem po praktické stránce jsou pro nás obyvatelé zbytku světa barbaři, v lepším případě děti. Právě takto píše Emil Holub o černých Afričanech: staví se k nim jako přísný otec, který trestá každé jejich pochybení. Zbytek světa nám, Evropanům, začíná připadat „špinavý“.

Češi, kteří sami kolonie neměli, se mínili zbytku Evropy vyrovnat, i proto o domorodých obyvatelích smýšleli stejně nelichotivě. S jednou výjimkou, a tou byli severoameričtí indiáni. Tento motiv se začíná objevovat v druhé polovině 19. století. V Severní Americe v literatuře nastupuje romantický proud představovaný Henrym W. Longfellowem a dalšími. Indiáni jsou už na území USA téměř zpacifikovaní, i proto se o nich dá uvažovat jako o „minulém velkém muži“.

V takové konstelaci okolností se na místě objevuje náš Josef Václav Sládek a další čeští cestovatelé. V severoamerickém indiánovi objevují romantickou postavu, k níž se mohou vztáhnout: Češi se ztotožňují s utlačovanými indiány, protože nás zase utlačují Němci. Malíř Mikoláš Aleš k tématu namaloval cyklus Živly, v němž předvádí indiány jako ztělesnění nespoutané přírody, a přičinil k cyklu poznámku, že indiáni jsou na tom „stejně jako baltští Slované“, kteří padli za oběť německé expanzi.

Tím vším dochází ke zvláštnímu propojení motivů, které nakonec v naší představivosti zabetonují knihy Karla Maye, přestože May je Němec adorující německou kolonizaci. A paradoxně začal být v Čechách populární v období nejvyhrocenějšího národnostního soupeření mezi Čechy a Němci. Toho si však při četbě Maye nevšímáme – důležitý je americký indián, jehož étos nakonec dotvoří geniální ilustrátor Zdeněk Burian. Dá tvář stereotypu ušlechtilého divocha, který známe od počátku 20. století až do dneška.

Výstavu Tváře války otevírají cínoví vojáčci při obléhání aztéckého Tenochtitlánu. I můj syn zdědil cínové vojáčky: severoamerické indiány a americkou kavalérii. Nevypadá to, že by si s nimi začal hrát, a tak těžko říct, kterou stranu a proč by si vybral. Je ale zajímavé přemýšlet o tom, jak si s nimi hrály předchozí generace…

MK: To je milé téma. Zrovna připravuji přednášku o českém trampingu pro americké studenty na FF UK a budu v ní používat slovo „Indian“, a nikoliv „Native American“, protože v českém prostředí prostě tohle slovo není a nebylo pejorativní. Z dětství si sama dobře pamatuji, že nikdo nechtěl být americká kavalérie, všichni chtěli být indiáni. Tahle touha stát na „správné straně“ se dobře odráží ve filmu Indiáni z Větrova pojednávajícím o opuštěných zanedbávaných dětech z dětského domova. Ten film byl natočený k 30. výročí založení Pionýra a je samozřejmě do určité míry propagandistický, oslavuje československou armádu a pohraničníky, správné a laskavé chlapy. Ale právě proto museli autoři pracovat s motivy, které byly v dobovém povědomí jasně identifikovatelné. A to je i motiv indiánského bojovníka. Také kluci z Větrova jsou indiáni, jsou stateční, kamarádští, vynalézaví – a nakonec vyhrají.

OC: Před dvěma lety jsem na FF UK učil předmět s názvem Historie pohledem počítačových her. Počítačové hry jsou dobré v tom, že mají neomezené možnosti a dovolí vám hrát za kteroukoliv stranu. Severoameričtí indiáni jsou ve spoustě z nich a jisté herní studio dokonce vydalo hru, která se celá odehrává během indiánských válek. Když jsem o té hře se studenty hovořil, tak se ukázalo, že nikdo nechtěl hrát za Američany… Hráči tudíž milují možnost vytvářet alternativní dějiny, takže se v nich můžete setkat s tím, že celé Spojené státy obsadí Siouxové. Je to strašně zajímavé: studio hře dělá reklamu v duchu „hrajte za velké mocnosti“, a pak většina hráčů stejně sedí a hraje za prťavé zemičky v Africe. Vidím to koneckonců i na sobě: posledně jsem hrál za Tibet… Přitahuje mě to, baví mě to, a zároveň v tom cítím skrytý motiv „natřít to těm Evropanům“.

Dioráma dobytí Mexika, zápůjčka z Vojenského historického muzea. Cínoví vojáčci, pravděpodobně 1. pol. 20. století. Foto: Jakub Šedý, poskytlo Národní muzeum — Náprstkovo muzeum

Projevy takových kulturních sebepochybností jsou zajímavé, v tomhle případě vyloženě roztomilé.

MK: Účastníci válek, které jsme zdokumentovali na výstavě, by o sobě asi takto nepochybovali. Mnoho našich válek je dnes odříznutých od náboženství. Dřív lidé věřili, že Bůh je na jejich straně, a i proto se nemohou mýlit. Dnes máme k dispozici ohromné množství informací, díky internetu a překladačům dokonce můžeme zjistit, co o naší situaci soudí druhá strana. V minulosti měli vojáci, velitelé, šlechticové i prostí lidé k dispozici třeba jen malbu na pergamenu vystavenou v kostele, vázu s motivem hrdinského boje ukrytou někde v paláci nebo lakový paraván tamtéž – díky nim bylo jasně a velice dlouho zřejmé, kdo byl vítěz a kdo poražený. Descartes nás ovšem naučil pochybovat o vlastních smyslech i morálce, což je, myslím, dobře.

Šestidílný paraván s výjevem z nepokojů Hógen, Japonsko, 17. století. Foto: Jakub Šedý, poskytlo Národní muzeum — Náprstkovo muzeum

Kdybyste si mohli z výstavy vzít jednu věc domů, která by to byla?

MK: Moc bych si přála mít doma právě ty malované cínové vojáčky znázorňující obléhání Tenochtitlánu. Vojáčků sice existuje spousta, ale na těchto je patrný český zájem o mimoevropský svět. Ukazují, že i pro Středoevropany byla atraktivní aztécká kultura.

OC: Když jsem předměty na výstavu vybíral, převážel a skladoval, ke všem jsem si vytvořil vztah. Asi nejvíc se mi ale líbí gruzínská šavle – je důkazem kulturního přenosu ze Střední Asie na západ Ruska a na Ukrajinu. Tuhle šavli nosili kozáci, Turci, prostě všichni. A aby toho nebylo málo, je na ní vygravírovaný svatý Jiří zabíjející draka.

MK: Když jsme se probírali sbírkami, byli jsme jako děti v cukrárně: „A tohle – vejde se nám to někam? Musí, ještě to někam nacpeme!“

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *