Vzpomeňte si na poslední skvělý blud, kterému jste věřili. Konspirace nám dávají pocit výlučnosti

S religionistou Janem Kozákem o tom, čemu na konspiracích rozumí každý, co mají společného s mýty i o tom, jak báječné servery jsou lidské mozky.

Mohl by se tvářit znepokojeně, jako vědec snad i trochu dotčeně, že „takovým bláznivinám opravdu někdo věří“. Spolu s jinými odborníky by mohl hlásat úpadek informačního věku a připomínat, že mísení pravdy a lží ve vynalézavých kombinacích nakonec přivede naši společnost do záhuby. Religionista Jan Kozák z Ústavu filozofie a religionistiky FF UK se však zdá konspiracemi, spletitými a vnitřně rozpornými příběhy, které se snaží lidskou zkušenost se složitostí světa vměstnat do přehlednější struktury, upřímně zaujatý. V první části rozhovoru se vrací k vlastním oblíbeným bludům. Zamýšlí se nad tím, v čem je vědecká metoda vůči konspiracím bezmocná. Ovšem klesá z toho Jan Kozák na mysli? Neklesá.

Jan Kozák optimistický. Foto: Zuzana Válková

Pamatujete si na nějaký parádní blud nebo mýtus, kterému jste sám věřil? Třeba když jste byl malý?

Samozřejmě. Když mi bylo asi třináct let, přečetl jsem si báječnou knihu UFO – A přece létají.

Že by Erich von Däniken, záhadologická hvězda devadesátých let?

Skoro. Tuhle knížku napsal člověk jménem Guido Moosbrugger ve spolupráci s „kontaktérem“ Billym Meierem. Jeho kniha mi tehdy přišla tak dobrá, že se mi zdálo, že to všechno musí být pravda. Narazil jsem v ní na fotky létajících talířů, takže jsem ani na chvíli nepochyboval, že jsou opravdické. Až po letech jsem zjistil, že fotky Meierových vesmířanek byly ve skutečnosti snímky z nějakého klipu z roku 1971… Pak mě ještě zasáhlo vyprávění o osudech tibetského mnicha s názvem Třetí oko. Autor ji podepsal jako T. Lobsang Rampa.

Ta taky oslovila duší a zlomila srdcí, když se zjistilo, jak to s ní doopravdy je.

Ano, hlavně, když vešlo ve známost, že ji nenapsal Tibeťan, nýbrž jakýsi Angličan na základě svých fantazií, a že nejde o dílo historické, ale literární.

Vzpomínky z puberty: když člověk propadne „tajné moudrosti“, a je přitom celkem jedno, jaké, ocitá se z ničeho nic v menšině stojící proti zabedněnému mainstreamu. Cítí se frustrovaný, že ho nikdo neposlouchá, a zároveň si připadá zvláštně mocný. Myslíte, že jsou tyhle emoce podobné prožitkům, které znají příznivci konspiračních teorií?

Je to možné. Badatelé situaci popisují tak, že konspirátory neuspokojuje takzvaný většinový narativ a získávají pocit moci tím, že se podílejí na tajném poznání, které je přístupné hrstce osvícených. Jde o velice silný zážitek. Mám pocit, že jednou z věcí, kterou jako společnost silně podceňujeme, když sbíráme data o tom, jak se lidem daří, není jen fakt, zdali se dokáží uživit, ale také to, jestli je jejich práce naplňuje. Ekonomická situace je sice důležitá, ale to, zdali v životě nacházíme smysl, taky. Silná vyprávění, ať už náboženství, nebo třeba konspirace, nám nabízejí orientaci a směřování. Můžou představovat rozdíl mezi životem a přežíváním. Pokud některým lidem moderní, pluralitní, demokratická, ale zároveň odkouzlená a sekulární společnost nenabízí nic, oč by se mohli v těžkých situacích opřít, je nasnadě, že si své „velké vyprávění“ najdou sami. Ano, odjakživa mezi námi existuje procento lidí, které si vystačí se skepticismem, ale pro spoustu lidí je to prostě málo.

O konspiracích si budeme povídat ve vztahu k mýtům. Můžeme si na začátek říct, k čemu nám vlastně mýty jsou?

Funkce mýtu je otázka, k níž existují na tři prsty tlusté bibliografie odkazující ke stovkám dalších knih. Proto bych pro naše účely vybral jeden úhel pohledu, který mi přijde nejzajímavější: proč jsou mýty tak „divné“? Proč lidem minulých tisíciletí – ale i současnosti – nepřijde zvláštní věřit v surreálné obrazy, které se příčí jejich každodenní zkušenosti?

Proč tedy?

Řekl bych, že naše snaha popsat a pojmout věci, které jsou obrovské a složité, třeba „svět“ nebo „společnost“, má nutně za výsledek surreálno. Takovou složitost nelze postihnout jinak než ohromným stlačením jevů a významů. Bohové a jejich příkladné činy jsou veliké symbolické zkratky, které se dají vztáhnout na spoustu věcí najednou, a přitom na žádnou z nich přesně. Mytologie funguje jako zrcadlo, skrze nějž nahlížíme sami sebe: její kouzlo je v mnohoznačnosti. Mýty nám nabízejí, abychom v nich našli význam psychologický, sociologický, metafyzický, ekonomický a kdovíjaký další. Zároveň ale platí, že vždycky, když na nějaký skvělý výklad přijdeme, tak cítíme, že to zdaleka není všechno, že se tím mýtus nevyčerpá. Mně mýty odjakživa přišly v něčem podobné filmům Davida Lynche – člověk na to kouká a říká si: „Jo! To je super! Ale vlastně nevím proč…“ Občas se některá scéna nebo film dá zajímavě rozebrat, ale jeho účinek to nepostihne.

Proč se s mýty věda tak složitě vyrovnává, když existují déle než věda sama?

Mýty dnes často stavíme přímo proti ní. Kdybychom totiž chtěli racionálně a vědecky popsat, jak funguje „světový řád“, zapleteme se do sítě ekonomických, politických, náboženských nebo třeba ekologických vztahů. Zjistíme, že přijít s jejich popisem je nemožné, protože situace je tak složitá, že ji nelze pojmout v celku. Jenže člověk světu rozumět chce a potřebuje. Každý z nás čelí tomu, že náš život je z větší části určený silami, které nás přesahují. Můžeme jim říkat bohové, inflace nebo neviditelná ruka trhu. Kolektivní, sdílenou syntézou a extrémním stlačením prožitků kontaktu s velkými silami lidé docházejí k soustavě obrazů, které řadě z nich nakonec připadají přesvědčivé a pravdivé. Ty bych nazval mýty.

Vědci tedy, zdá se, tahají za kratší konec.

Možná ano, ale co s tím můžou dělat? Jakou lidem nabízejí alternativu? Můžou pokrčit rameny a prohlásit, že „věci jsou složitější, než aby se o nich takhle zjednodušeně dalo mluvit“, případně budou poukazovat na faktické nepřesnosti. Jenže i vědec si může chovat svůj mýtus – sám je možná odborníkem na výseč znalostí o světě, ale zbytek reality je pro něj taky jen povšechný obraz. Spoléhá se proto na slova a názory ostatních, a nakonec bez prověřování přebírá jejich závěry i hodnoty.

Mýty nám můžou dávat pocit, že rozumíme důvodům vzniku toho či onoho jevu, případně že rozumíme jednání jejich protagonistů: třeba proč naštvaná Titánka Rheia nechala Krona posvačit balvan zavinutý do plenek (to aby jí z hrůzy, že přijde o moc, Kronos nesnědl další dítě). Jenže konspirace často na pravidla srozumitelnosti vůbec nehledí, někdy dokonce působí jako hromada symbolů vysypaných z pytle na zem, čím to je?

Starověké mýty a dnešní konspirace samozřejmě nejsou totéž. Jejich srovnání je vlastně totální anachronismus, protože naše společnosti jsou ohromně odlišné od těch, v nichž mýty v tradičním smyslu vznikaly. Přesto to srovnání má smysl. Ne proto, abychom zjistili, že je to totéž – což není –, ale abychom si vyjasnili míru jejich podobnosti a zkusili si prostřednictvím „myšlení s mýty“ prozkoumat, proč jsou teorie spiknutí tak přitažlivé.

Za jakých okolností tedy vzniká mýtus?

Klasická mytologie vzniká za společenských, kulturních a technologických podmínek, které mají svou mediální dimenzi: médiem se v tomto případě myslí lidská paměť, případně rovina tradovaného zvyku a rituálu. Většina historických společností, jejichž mytologii známe, byla nejprve orální, což znamená, že lidé nosili celou literaturu v hlavách. To vedlo ke vzniku specifického typu jazyka mýtu – člověk vytvářel příběhy s takovými vlastnostmi, aby mohly putovat světem ústním předáním a nezapomněly je generace, které přijdou po něm. I proto mají mýty velmi specifický tvar, který prošel tisíci a tisíci mozků, dnes bychom mohli říct „lidských serverů“.

A jaké jsou okolnosti vzniku konspirací?

Konspirační teorie vznikají v úplně jiných podmínkách. Postmoderní společnost ovšem vykazuje s onou dávnou orální kulturou jisté podobnosti. Pozorujeme například rozpad nebo oslabování státního a společenského řádu a systému vzdělání. Lidé sice povinně chodí do školy, jako tomu bylo v minulém století, ale vedle toho jim jako zdroj poznání slouží internet, který nepodléhá žádné autoritě, která by pro nás vytvářela učebnice, sylaby a kánon sdílené literatury. Zásadní roli sice hrají algoritmy a internetová cenzura velkých sociálních sítí, ale jinak je všechno na nás.

Předáváme si konspirace stejně jako kdysi mýty?

Částečně ano. Obrazy, které nás něčím zasáhnou, mají tendenci se více šířit a také se v našich myslích udržet. Francouzský antropolog a filozof Lévi-Strauss se v jedné ze svých klasických prací zabýval domorodým myšlením. Upozornil na zajímavou skutečnost: člověk si vybírá za symbolická ta zvířata, která „nejsou dobrá k jedení, nýbrž k myšlení“. Některá zvířata, třeba vlk nebo veverka, dráždí naši představivost a žijí v ní svým životem, protože jejich forma něco dobře vyjadřuje – přestože zvíře samotné se ve skutečnosti vůbec nemusí chovat způsobem, jaký mu ve své představivosti připisujeme. Určitý obraz se tedy usadí v příběhu nebo ve vesmíru příběhů a slastně tam zapadne, ale ve skutečnosti může mít jen malou vazbu k tomu, co dané zvíře, člověk nebo věc doopravdy dělají.

Pokračovali byste ve čtení? To samozřejmě lze – dál si s Janem Kozákem povídáme tady.

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *