S religionistou Janem Kozákem o jeho nejnovější knize pojednávající o teoriích mýtu, o vzorci, který se dá nalézt na jejich pozadí i o rezonanci mezi „králem a zemí“, již pro nás v současnosti ztělesňuje prezident Volodymyr Zelensky.
Vloni touto dobou se světová veřejnost podivovala nad zkázou, kterou dokážou ve veřejném prostoru rozsévat konspirační teorie. V lednu 2021 s rozšířenými zornicemi sledovala útok zfanatizovaných davů na sídlo amerického Kongresu. Již od počátku roku 2020, kdy vypukla pandemie koronaviru, jsme přitom sledovali erozi racionality ve prospěch všesvětových spiknutí a honů na padouchy, kteří jsou větší než život sám.
Rozhovor s religionistou Janem Kozákem z Ústavu filosofie a religionistiky FF UK, který jsme v magazínu Small Talk vydali na dva díly, překročil stín tehdejších debat na mnoho způsobů: odborník (nejen) na severské mýty poukázal na to, že „myslet v mýtech“ je člověku vlastní – a uvědomovat si to je přinejmenším užitečné. Jan Kozák tehdy připomněl, že člověk je na život se vzájemně se vylučujícími pravdami zvyklý, ba co víc, nějakému báječnému bludu už v životě věřil každý. Rok od našeho posledního setkání přichází Kozák s knihou Monomýtus (Malvern, 2022), v níž si i laik může udělat představu o tom, co mají jednotlivé mýty společného, a zamyslet se nad tím, do jaké míry prožívá realitu jako mýtus i on sám.
Když jsme spolu mluvili naposledy, vysvětlil jste mi, že jen o teoriích mýtu by se dala vydat tlustá kniha, která by nám posloužila jako seznam existující literatury. O co usiluje ta vaše, která má uměřených tři sta stran?
Monomýtus řadu nejvýznamnějších teorií mýtu v první části představuje, záhy přechází ke kritickému vyrovnání se s nimi a nabízí vlastní vizi. Přičemž ale můj styl není „pojďme odmítnout všechny omyly, tady mám svou zaručenou pravdu“, ale spíš ukazuje, že pestré teorie vznikají, protože povahou mýtu je vyvolávat v lidech výkladovou potřebu a promítat si do materiálu své nejhlubší intuice a očekávání. Můj přístup je tedy vlastně jaksi „meta“ v tom, že starší teorie zasazuje do širšího rámce, v němž je nemusíme úplně odvrhnout. Místo toho říkám, že je třeba sebereflexivně postřehnout, že další a další teorie vznikají pomocí jistého základního mechanismu, který je možná klíčem k pochopení toho, co je to mýtus.
Kniha ale nesleduje jen jeden směr výkladu, je křižovatkou několika dalších linií. Jednou z nich je například provazování přístupů různých disciplín, které jsou obvykle považované za špatně kombinovatelné – například koncepty z fenomenologie, psychologie, antropologie a sémiotiky náboženství. Na nichž ukazuji, jak badatelé z různých stran různými pojmy pojmenovávají podobné dynamismy. Tímto způsobem se věnuji třeba tématu Jinakosti, Jiného světa, liminality (tedy něčeho, co stojí mezi kategoriemi), metaforám a analogiím v symbolickém myšlení a mnoha dalším tématům. Proto má kniha v podtitulu slovo „syntetický“, protože cílem je poskytnout čtenáři namísto tříště různých disciplín a postřehů obrázek o provázanostech mezi nimi. Mě ale nebaví teorie pro teorii, celý ten podnik je tu proto, že se opravdu snažím pochopit fenomén mytologie – starověké i současné – a vše, co v knize píšu, rovnou ukazuji na konkrétních příkladech.
Dá se tedy říct, že na pozadí všech mýtů existuje společný vzorec? Jak byste mi ho popsal?
To je další z linií, které v textu sleduji, a také to, co dalo knize název – Monomýtus. Ve chvíli, kdy jsem se prostřednictvím syntézy podíval na otázky jinakosti a liminality, pospojovala se mi řada původně zdánlivě nesouvisejících motivů týkajících se kosmogonie, hrdinské cesty, oběti, iniciace do dospělosti, náboženských svátků a symboliky spjaté s postavou krále či náčelníka do jednoho celku. Bohužel to není tak jednoduché, aby se to dalo vystihnout v odpovědi na jednu otázku, to už by si toho dávno všimla řada dalších badatelů.
Mám-li ale přeci jen načrtnout nepřesnou skicu, pak onen vzorec má v jádru princip občerstvení či regenerace symbolického systému kontaktem s nebezpečnou liminální sférou, ze které se každý symbolický systém rodí. Vysvětlím to podrobněji. Protagonista – ať už je to král, hrdina, iniciovaný, obětina a podobně – musí symbolicky zemřít, aby se mohl vrátit proměněný, a tím zároveň proměnit symbolickou soustavu. Tento vzorec má řadu variant a je plný hrozně zajímavých paradoxů, jejichž rozplétání se kniha věnuje. Ve výkladu se dotkneme otázky, proč jezdíme na dovolenou do ciziny k moři třeba až k tomu, proč musel Oidipus zabít svého otce – a ne, má odpověď není freudiánská.
Z výkladu plynou i konkrétní závěry: například „diagnóza“ naší civilizace jako takové, která liminalitě nerozumí a neumí s ní tvořivě pracovat. Místo toho, abychom měli k dispozici uznávanou iracionalitu, dostáváme vykloubenou, nezdravou a nefunkční iracionalitu, se kterou pak musíme bojovat a hrozně nemůžeme pochopit, proč jsou tamti lidé tak „hloupí“ a „šílení“.
Co pro nás mýtus znamená v časech války?
Časy války jsou vlastně neustále, jen většinou jsou dál od našich hranic, takže je tak trochu ignorujeme, což je třeba tragický případ Jemenu. Říká se, že první obětí války je pravda, ke slovu přicházejí silné emoce a nejistota. Symbolická soustava se divoce transformuje a při tom se probouzejí mýty – v dobrém i zlém. Lidé opouštějí jemnější rovinu „problémů prvního světa“ a aktivují se atavističtější roviny.
To dobré, co nám přinášejí, je altruismus a solidarita s oběťmi válečné agrese i velká obětavost při pomoci utečencům a zraněným. Jde také o hrdinství lidí bojujících tváří v tvář smrti – to všechno se přeměňuje v narativy, které v nás vzbuzují mocné city. Objevuje se bezprostřednost „tady a teď“, lidé v sobě odhalují síly a motivace o nichž netušili, že mají.
Nejvýraznější temnou stranou atavismů je asi dehumanizace, kterou dobře vyjadřuje mytologický obraz hrdiny bojujícího s hadem či drakem. Představa je vždy taková, že my jsme hrdinové, přičemž naši protivníci jsou démoničtí, zlí, plazí, bestiální. Ruský prezident Putin se například systematicky snaží nálepkovat Ukrajince jako „nacisty“, přičemž nacista je v euroamerické společnosti symbolem nejvyššího zla – asi jako had nebo drak ve společnostech minulosti.
Jiným temným atavismem je kmenový mýtus o jednotě, z níž se nikdo nesmí odchýlit, jinak je „nemocí“ kmene a musí být ostrakizován, přeučen či eliminován. Ve válce je tento mýtus aktivován silněji než v klidnějších časech. Lidé cenzorsky hledí kolem sebe a hledají sebemenší náznak odchylnosti v názorech, aby ihned dotyčného prohlásili za pátou kolonu a agenta nepřítele. U nás se to děje povětšinou spontánně „občanským aktivismem“, případně aktivismem určitých úřadů, zatímco na druhé straně to provozuje s drtivou efektivitou Putinův státní aparát. Na obou stranách došlo zrcadlově k povypínání všech disentních či alternativních médií ve snaze zajistit názorovou jednotu a sebrat hlas agentům nepřítele. V řadě případů jsou to skutečně média placená druhou stranou, v řadě případů je to ale reálný domácí disent.
Uměl byste dostupné informace o ukrajinsko-ruském konfliktu převést na onen „základní mýtický vzorec“? Je asi zřejmé, že v něm coby hrdina vystupuje Volodymyr Zelensky – ovšem z toho, co jste mi o monomýtu už řekl, plyne, že musí přinejmenším symbolicky zemřít.
Je nepochybné, že pro nás, kdo žijeme na západ od Ukrajiny, je hrdinou právě Zelensky. On ve své osobě dokonce dokázal aktivovat starodávnou synekdochickou rezonanci mezi králem a zemí. Staré kultury to tak často vnímaly: jaký je král, taková je země. Pokud se daří králi, daří se zemi. Zelensky svým nebojácným odbojem symbolicky reprezentuje všechny Ukrajince.
Další zajímavou symbolickou shodou, kterou v knize rozebírám, je spojení mezi králem a klaunem (či cizincem). Máme historické doklady o zvycích, kdy krále na jeden den v roce zastupoval v úřadě klaun, případně že pouze klaun měl právo u dvora otevřeně říkat věci, které byly jinak tabu. Králové se navíc často rekrutovali z cizinců, nebyli téhož rodu, jako zbytek země. Zelensky v sobě tak trochu zázračně integruje všechno. Je původem komediální herec, který v rámci fikce vyjadřoval věci, jenž se napřímo vyjádřit často nedaly, a navíc je z židovského etnika, které je sice na Ukrajině doma, ale není to většinové obyvatelstvo. Čili Zelensky je král, klaun, hrdina i cizinec, to všechno dohromady.
Co z toho plyne do budoucna, je nemožné říci: religionista, stejně jako politolog, sociolog, historik nebo jiný vědec není věštec. Moje teorie ale není tak temná, jak se vám možná zdá, protože v naprosté většině byly oběti králů symbolické, nikoliv reálné. Zelensky je nyní nepochybně „v břiše nestvůry“, skoro doslova, jsa obležen čelistmi nepřátelské armády, tedy už je v jistém smyslu symbolicky mrtev. Pokud z toho vzejde živý, přinese si od bran smrti velký díl posvátné moci a slávy, stejně jako hrdinové minulosti. Budoucnost se nicméně utváří a nic není tak vrtkavé jako válečná štěstěna.
Uměl byste ten mýtus obrátit a zkusil ho převyprávět z ruské strany?
Ruská mytická perspektiva je pro mě špatně dostupná, protože ji dlouhodobě nesleduji. Nicméně soudě podle hlasů ruských filosofů Iljina a Dugina, jednotící vizí je představa Ruska jako svorné pevnosti ducha, která se brání proti kalným vodám anglosasko-globalistického světa prodejnosti a korupce vší morálky. Je to vlastně takový fašistický mýtus: teď to nemyslím jako nadávku, ale spíš jako technický termín. Jde o mýtus o národu, svornosti, řádu, morálce, autoritě, tradici (a maskulinitě) proti mrzkosti, mamonu, bezpáteřnosti, chaosu (a femininitě).
Je to vlastně velmi pradávná vize, která se opírá o sdílenou paměť lidstva a oslovuje cosi v člověku: jeho touhu po jistotách a po tom, aby mu někdo jasně řekl, jak to tedy ve skutečnosti je. Naše západní společnost cosi v nás neuspokojuje – jsme vydáni napospas své svobodě, musíme si volit vlastní cestu, což často vede k neuspokojivým koncům, a musíme za sebe nést zodpovědnost. Svoboda vede k soutěži, ta k nešvarům kapitalismu a tak dále. Proto si myslím, že v tradicionalistické vizi je obsažena velká síla, kterou bychom se měli naučit chápat, ne ji jen démonizovat.
