S americkým muzikologem a odborníkem na operu 17. a 18. století Danielem E. Freemanem o neuvěřitelné cestě mlynářského syna mezi evropskou uměleckou smetánku, o filmu, na nějž se čeká několik let, i schopnosti vlomit se do libovolných dveří.
Bude o něm velkofilm, ale zasloužil by si i komiks. Nebo vlastní bankovku. Hudební skladatel Josef Mysliveček (1737–1781), současník Mozartův i Gluckův, po sobě nechal odkaz dostatečně rozsáhlý, abychom se mohli těšit z jeho oper, oratorií, árií, kantát i sinfonií, a zároveň nekompletní, abychom museli spoléhat na vlastní představivost, když dojde na nejzajímavější zvraty v jeho osudu. Syn blahobytného pražského mlynáře Matěje Myslivečka se v 25 letech rozhodne stát hudebním skladatelem. Usmyslí si, že uspěje v Itálii, kde nikdy předtím nebyl, a navíc v žánru opera seria, na nějž v té době mají, odborníci prominou, Italové patent. Jediné, čeho má relativní dostatek, jsou peníze, zato mu chybí postavení, reference i konexe, tedy kapitál, bez nějž se do jistých kruhů prakticky nedá vstoupit. Jak se mu podaří tak obrovský hendikep obejít? A jaké schopnosti musí člověk mít, aby dokázal okouzlovat ty, kdo sami dovedně manipulují druhými?
Na tyto i další otázky nabízí odpovědi Daniel E. Freeman, americký muzikolog působící na americké University of Minnesota, klavírista a hudební kritik, který se Myslivečkově době a dílu věnuje od 80. let 20. století. Jeho portrét částečně zapomenutého českého skladatele se stal předlohou k celovečernímu dokumentárnímu filmu režiséra Petra Václava Zpověď zapomenutého (2015), posloužil také coby opora scénáře několik let připravovaného historického velkofilmu Il Boemo, jehož premiéra je po rozličných produkčních i pandemických komplikacích plánována na červen roku 2022. Nejčerstvějším muzikologovým příspěvkem k seznamování českého publika se „svým“ umělcem je kniha Il Boemo (Vyšehrad, 2021, přeložila Petra Johana Poncarová) s podtitulem Průvodce po životě a díle Josefa Myslivečka.
*Mimochodem, skladatel patří do první ligy těch, kdo slavně nedokončili studium na tehdejší pražské Filozofické fakultě.
Vaše první kniha o Josefu Myslivečkovi vyšla v roce 2009. Bádáním o jeho životě a díle jste strávil léta, v jistém smyslu jste s ním žil: stalo se vám někdy, že byste se přistihl, že si s ním v hlavě povídáte?
To se mi pochopitelně stalo a dlouho jsem na něj měl spoustu otázek. Mluvit s Myslivečkem by rozhodně bylo fascinující i osobně příjemné, protože to byl přátelský a společenský člověk.
Jeho korespondence s Mozartovou rodinou, kterou jste zařadil do své nejnovější knihy, navíc naznačuje, že musel být dost vtipný. A sarkasta.
Přesně. Podle mě byl naprosto okouzlující.
Z úvodu knížky taky vyplývá, že pár podstatných věcí o Myslivečkově životě se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Která část jeho příběhu vám nejvíc chybí, nebo vás dokonce rozčiluje, že ji neznáte?
Jeho milostný život. Většina lidí asi zaznamenala, že největší tragédií jeho osudu byla předčasná smrt způsobená syfilidou. Ale to je jen část příběhu, a je to málo. Bylo by úžasné vědět, jestli měl nějaké dlouhodobé vztahy nebo románky, a pokud ano, tak s kým a co se s nimi stalo. O tom opravdu nemáme žádné záznamy, režisér Petr Václav si to do filmu musel všechno vymyslet. Ale po mém soudu se mu to povedlo skvěle.
S režisérem Václavem se znáte léta, během natáčení jeho velkofilmu Il Boemo jste byl opět odborným poradcem štábu. Česká média už dlouho spekulují o tom, jaký ten film asi bude, zatím se počítá přinejmenším s tím, že bude „výpravný“. Z toho, co jste měl možnost vidět, jak to vypadá?
Velkolepě. Opravdu. Běžného filmového diváka, jako jsem já, ten film ohromí. Asi nejúžasnější na něm jsou záběry z různých evropských zemí a historických paláců. Filmové kostýmy jsou také mimořádné. Je to opravdu silný vizuální zážitek. Petr Václav je pozoruhodný režisér i autor, k filmu ostatně sám napsal i scénář. Kdysi jsem ho přirovnal ke skladateli Richardu Wagnerovi, jedinému velkému opernímu skladateli, který si všechna libreta napsal sám. Petra to celkem pobavilo… Jeho scénář se mi zdá skvělý, stejně jako jeho práce s charaktery jednotlivých postav. Spousta jejich nejzajímavějších vlastností vychází z jeho osobních zážitků.
Z osobních zážitků Petra Václava?
Ano. On má velký cit pro lidskou povahu a všímá si i nejdrobnějších lidských návyků. Navíc má smysl pro humor, to se ve filmu taky tu a tam projeví.
Role experta v historické produkci má svá úskalí. Říká se, že člověk se musí naučit pracovat s napětím mezi faktem a tím, co potřebuje příběh k tomu, aby fungoval. Stalo se vám někdy, že byste běhal po place a rozčiloval se: „Vždyť já vám říkal, že tihle dva by se ve skutečnosti nemohli potkat!“?
To naštěstí ne, došlo jen k drobným konfliktům. Producent Jan Macola mě požádal, abych prošel scénář a upozornil ho na nepřesnosti. Několik drobností jsem našel, ale docela ho to tehdy vyvedlo z míry… Nakonec se ale všechno vyřešilo – vážně to byly drobnosti. Z historického hlediska je film Il Boemo pozoruhodně přesný, přestože jde o životopisný snímek s autorskou licencí, a ne o historickou studii. Rozhodně je to věrný portrét Myslivečkovy osobnosti vycházející z toho, co o něm doopravdy víme.
A co jste říkal na hudbu, která ve filmu zazní? Jste muzikolog a zároveň klavírista, vaše nároky budou trochu jiné než třeba ty moje.
Je nádherná. Myslím, že spousta diváků bude upřímně překvapených zjištěním, jak skvělým skladatelem Mysliveček byl, a to i s přihlédnutím k faktu, že velká část české veřejnosti ho pořád ještě nezná. Ostatně i já jsem byl v šoku, když jsem to o Myslivečkovi zjistil, a kdybych to období nestudoval, vůbec by k tomu nedošlo. Původně jsem se o Myslivečka zajímal jen kvůli jeho vztahu k Mozartovi. Přede mnou se Myslivečkem zabývalo jen málo lidí, kolegům muzikologům se nejspíš zdálo, že za to nestojí, a nikdo se nikdy pořádně nepodíval na partitury. Film v tomhle ohledu učiní Myslivečkovi zadost. Při zkušebních projekcích bývají diváci jeho hudbou ohromeni… Skvělé také je, že se jeho hudbou znovu začínají zabývat operní pěvci, brzy také přibydou nové nahrávky. Některé Myslivečkovy árie jsou opravdu prvotřídní a pár z těch nejlepších zazní i ve filmu. Musím ale říct, že mezi nejúžasnější věci na tom filmu patří portrét Amadea Mozarta coby dítěte. Štáb kvůli tomu v Německu našel opravdového dětského génia.
Vážně?
Ano. Našli chlapce, který je ve dvanácti letech natolik talentovaný, že hraje jako Mozart, když mu bylo čtrnáct a vystupoval v Itálii. Ten kluk je opravdu rozkošný, skvěle ho pro film nalíčili, je tam neuvěřitelná podoba. Petr Václav je navíc jedním z mála režisérů, kteří mají talent režírovat neherce. Výsledek jeho práce s malým Mozartem jsem ještě neviděl, ale fakt se nemůžu dočkat.
Zmínil jste, že po premiéře filmu se o Myslivečka nejspíš začnou zajímat další operní pěvci. V knížce ovšem vysvětlujete, že některé jeho árie jsou tak náročné, že špatné provedení je může pro publikum zabít – ať jsou geniální, jak chtějí. Myslíte, že soudobí umělci dovedou Myslivečkovým nárokům dostát? Neumím odhadnout, jak se operní zpěv po technické stránce během staletí vyvíjel, zdali toho dnes umíme víc, anebo jsme třeba některé postupy opustili…
V Myslivečkově době se opery komponovaly tak, že se styl hudby přizpůsoboval možnostem a talentu pěvce. Nejúspěšnější zpěváci jeho doby, mimochodem, vydělávali mnohem víc peněz než skladatelé. A publikum tehdy chtělo vidět, co pěvec dokáže, a nechat se jím ohromovat. Skladatelův osobitý rukopis jim až tolik na srdci neležel. Někteří pěvci měli zvláštní talent zpívat ve vysokých polohách a velice rychle. Pěvkyní tohoto typu byla například i Mozartova známá, umělkyně Lucrezia Aguiari, pro niž měl Mysliveček složit opravdu těžký kus. Udělal to a obecenstvo bylo bez sebe nadšením. Tenhle druh výjimečně náročného zpěvu byl charakteristický pro takzvané musici, pěvce občas přezdívané „kastráti“, ale tohle označení bylo vulgární a nedůstojné už v Myslivečkově době. Každopádně platí, že Mysliveček se vždycky postaral, aby vysoká očekávání na náročnost látky naplnil.
Zvládnou to tedy dnešní interpreti?
Zcela jistě. Kdyby s Myslivečkem pracovali napřímo, probíhalo by to nejspíš tak, že styl každého nového kusu by zohlednil, v čem spočívá zpěvákův jedinečný talent. Jak jsem zmínil, interpret měl ve srovnání s dneškem nebývalou moc. Dokonce mohli některé árie odmítnout a nahradit je svými oblíbenými, klidně od jiného autora. Prostě je vsunuli do díla podle svého uvážení.
Skutečně?
Ano, opravdu se to stávalo. Samozřejmě nešlo nahradit celou operu skladbami od někoho jiného, ale když jste byla hvězda, jeden nebo dva oblíbené kusy jste si do ní prosadit mohla. Stalo se to, koneckonců, i Myslivečkovi. Téměř všechny jeho opery měly úspěch, ale v případě opery Armida publikum spokojeno nebylo a účinkující si s tím poradili po svém.
To muselo být malinko ponižující.
To tedy bylo, a když se to stalo, Mysliveček si sbalil kufry a odjel z města. Nešel ani na to představení.
Jedna z věcí, která mi na Myslivečkově osudu přijde pozoruhodná, je jeho vůle prosadit se jako umělec. V roce 1761 dokončil studium rodinného řemesla a stal se mistrem mlynářem, protože měl coby nejstarší syn převzít rodinný podnik. V dnešní řeči by to asi znamenalo, že se stal inženýrem, který nejenže ví, jak se vyrábí mouka a jak se s ní obchoduje, ale umí i navrhnout a postavit mlýn. Na konci roku 1762 už ovšem Mysliveček skládal první symfonie. Prostě se za ten rok naučil, co potřeboval… Co to podle vás o tom člověku vypovídá?
Tohle je opravdu mimořádná část jeho příběhu. V jeho době nežil žádný jiný skladatel, který by začal skládat takhle „starý“ – Myslivečkovi bylo 25 let – a zaznamenal by takový úspěch. Zároveň platí, že nikdo jiný neovládal manuální řemeslo, a byl v něm navíc mistrem. Což tehdy byl nejen doklad vašich praktických dovedností, ale také společenský titul. Řekl bych ovšem, že tohle všechno má kořeny v Myslivečkově rodině. Jeho otec byl nesmírně ambiciózní člověk, třebaže jeho generaci se podařilo dosáhnout spíše střídmého úspěchu. Celý život ho ovšem hnala touha po uznání, majetku a lepším společenském postavení. Mysliveček mladší v tom vyrůstal. A nakonec o to všechno, co jeho otec i on dokázal, přišel, protože byl rozmazlený bohatý synek.
Že se u tématu ještě zdržím – u Josefa Myslivečka jde o zvláštní kombinaci životních cílů. Je celkem běžné, že lidé usilují o peníze a postavení. Nezdá se mi ale obvyklé, že se rozhodnou vydřít si postavení mezi umělci, a pak ještě vsadí všechno na úspěch a uznání publika. Myslíte, že Mysliveček-otec by svému synovi takovou kariéru schválil?
Jeho otec by k tomu v žádném případě nesvolil. Jenže zemřel, když bylo Josefovi 12 let, a tak nemohl o ničem rozhodovat. Josef byl navíc nejstarší syn, jen o trochu starší než jeho bratr-dvojče, což bylo také důležité. Očekávalo se od něj, že bude živit rodinu, což také dělal. Jeho mladší bratr mlynářem zůstal. Ale souhlasím s vaším výkladem konfliktu mezi uměleckou ambicí a rodinnou tradicí: kdyby se toho dožil jeho otec, nikdy by Myslivečkovu cestu do Itálie neschválil.
Myslíte, že mohlo rodinné řemeslo, tedy mlynářství, nějakým způsobem ovlivnit, jak Mysliveček skládal hudbu?
Jsem si jistý, že ano, a že je to důvod, proč jsou jeho skladby tak dobře vystavěné a jeho hudební motivy se rozvíjejí s tak ohromující logikou: je to odraz jeho vzdělání v architektuře i vodním inženýrství. Myslivečkovi vrstevníci, někteří z nich dokonce známější než on, nedokázali propojovat hudební nápady s tak čarovnou lehkostí. Myslím, že tohle je jeden z důvodů, proč se s Myslivečkem sblížil Mozart.
Mysliveček uspěl už se svou první operou, a rovnou v Itálii. Na jeho kariéře není nic „postupného“ ani stereotypního – chybí v ní léta marného snažení, utrpení a nedůvěry okolí, po kterém následuje hit a divení, jak je možné, že svět přehlédl dalšího génia. Mysliveček se, zdá se, rozhodl, že bude skládat hudbu, pracoval na tom a bum, povedlo se… Vás už to po těch letech asi nezaráží, že?
První úspěch Mysliveček zaznamenal v opeře v italském Bergamu a ani po letech na něm nevidím nic samozřejmého, naopak. V zemi v té době pobýval sotva tři roky. Nevíme, jak přesně se mu povedlo dosáhnout toho, aby operu vůbec uvedli. Musel být extrémně přesvědčivý a mít ohromné sebevědomí. Mimochodem, to podle mého taky zdědil po tátovi… Bergamo sice nebylo středobodem uměleckého světa, ovšem Myslivečkova druhá opera už se hrála v Neapoli, v divadle Teatro San Carlo. A to byla nejdůležitější operní scéna v Evropě.
Skvělé.
Myslivečkův současník, skladatel Gluck, žil v Itálii od mládí a trvalo mu pět let, než se mu podařilo dostat své dílo na scénu. Myslivečkovi se totéž podařilo skoro v polovičním čase, a do dospělosti žil v Čechách. Abychom ale byli spravedliví, měli bychom zmínit, že některé z pěvců, kteří se v první opeře objevili, znal už z Prahy 60. let 18. století.
Mysliveček z Prahy odešel jako mlynář. Jeho sociální kapitál, řekněme, vůbec nezaručoval, že se s ním budou umělci nebo aristokraté bavit, natož aby ho vzali mezi sebe. Ani dnes člověku peníze neotevřou všechny dveře. Existuje nějaká teorie nebo historka, která by popisovala, jak tohle dělal?
Ne. Nemáme k tomu vůbec nic. Vedle jeho milostného života je tohle druhá nejzajímavější věc, kterou bych hrozně rád věděl. Jaká byla jeho technika vyjednávání – nebo vůbec seznamování se s boháči a aristokraty své doby? Mimochodem, tohle nevíme ani o Leopoldu Mozartovi. Nikdo neví, jak se mu povedlo uvést šestiletého syna před císařovnu Marii Terezii. Na dveře paláce asi nezaklepal, že? Samozřejmě, musel předtím kultivovat vztahy s lidmi v nižších patrech aristokracie – ale jak se dostal k nim, to taky nevíme. Ví se jen, že Leopold byl u mocných lidí v přízni. A Mysliveček dokázal zmanipulovat Leopolda Mozarta. Normálně ho obulíkoval.
Čím?
Využíval ho třeba tak, že mu naznačil, že „když pro mě uděláš to a to, dopomůžu tvému synovi k práci v Itálii“. Nic takového samozřejmě pak neudělal. Mozartovi si nakonec uvědomili, že je Mysliveček tahá za nos a jejich vztah skončil.
Bylo jejich přátelství aspoň chvíli opravdové?
Věřím, že ano. Leopold Mozart byl velice bystrý. Jeho většinou nikdo nenapálil. On byl tím, kdo si vodil ostatní.
Další body pro našeho hrdinu.
Mysliveček měl některé vlastnosti sňatkového podvodníka. Lidé podobné jednání obvykle hájí tím, že šlo o „sebezáchovu“ nebo „přežití“. Ať je to, jak chce, Mysliveček se takhle choval i proto, že rád rozhazoval peníze a dobře se bavil.
Mysliveček byl zajištěný už v době, kdy začal skládat, jak se mu podařilo všechny ty peníze rozházet?
Měl jednoduše slabost pro život na vysoké noze. Miloval luxus a trval na jisté úrovni, například hedvábných košilích, i v časech, kdy byl úplně na mizině. Nikdy například nepřijal pravidelnou práci. Osobně si nedovedu představit, že by se od někoho nechal úkolovat, byl na to moc pyšný. Navíc taky pořád cestoval, a to bylo drahé. Zjednodušeně řečeno, žil naplno, a byl to rozmazlený boháč.
Na trochu osobnější notu: se svými znalostmi o Myslivečkovi jste přijel do malé země, navíc jeho rodiště. V malých zemích často působí malé kruhy expertů, kteří z nově příchozích nebývají nadšení. Jaké dojmy jste tu nasbíral?
Inu, místní experti dokáží být poněkud žárliví. Až iracionálně. Naštěstí už se nepletu pod nohy místnímu „mozartovskému kroužku“. Pokud jde o Myslivečka, mám tu kolegu, který je strašně milý a nápomocný. Nikdy jsme spolu žádné problémy neměli.
Jak to, že umíte tak skvěle česky? Do angličtiny jsme přepnuli jen proto, abyste se nemusel dvojnásob soustředit.
To je vám příběh! Lidé se mě často ptají, jak jsem přišel ke svému zájmu o českou operu 18. století, dnes je to můj poklad. Muzikologická komunita v západní Evropě a Severní Americe mě zná hlavně díky ní. Když jsem s muzikologií začínal, evropské hudbě 19. století se věnovala spousta lidí. Vedoucí mé dizertační práce mě v 80. letech přinutil jít víc do minulosti a vysvětlil mi, jaká je to příležitost: o opeře 18. století tehdy skoro nikdo nebádal a nikdo ani nevěděl, odkud pořádně začít. Takže mi doporučil Prahu – sám tu ostatně kdysi byl. Ukázalo se, že na výzkum nedostanu grant, pokud se nenaučím česky… A tak jsem sem přijel. Studoval jsem na Univerzitě Karlově. A strávil několik let v socialistickém Československu.
To je téma na samostatný rozhovor…
Bylo to fascinující období. Nezapomeňte ovšem, že já u vás měl status cizince, což znamenalo, že jsem byl od spousty věcí izolován. Vnímal jsem je, samozřejmě, lidé mi leccos vyprávěli, ale já je na vlastní kůži nezažil. V té době jsem vnímal hlavně bohatství zdejší kultury. Ale ano, politické poměry tady byly hrozné.
Kdy jste byl v Praze naposledy?
V roce 2019.
Tak to máte docela čerstvou představu, jak to tu vypadá. Nebo vypadalo, před pandemií.
To sice mám, ale pokaždé, když jsem přijedu, zarazí mě, že je Praha o něco američtější než posledně, a hrozně mě to štve! Rozčilují mě cedule inzerující „nejlepší hamburger v Praze“. Dobře víte, jak potěšit americké turisty…
Inu, snažíme se.
A všude jsou Britové!
To je taky pravda. Když všechno půjde dobře, přijedete na premiéru filmu Il Boemo?
Pokud zůstane v platnosti aktuální datum premiéry a pandemie dovolí, jsem u vás v červnu 2022.
