Samozřejmě že tím „rytířem“ oceňovaného překladatele z finštiny, klasického archeologa a komparatistu Michala Švece trochu trápíme. Ale když titul nepoužívá ani z legrace v patičce e-mailu a dozvěděl by se o něm málokdo…
Ve finštině dokáže ocenit i nonsensovou poezii a nedá se vyloučit, že v ní občas sní. Přes norštinu trochu rozumí švédštině. Ovládá estonštinu. Karelštinu připodobňuje ke čtení staršího českého nářečí: prý se dá s finštinou zvládnout. Je rád, že se naučil latinsky, a s potěšením se vrací ke staré řečtině. Michal Švec, absolvent Ústavu germánských studií FF UK a Ústavu klasické archeologie tamtéž, předseda Skandinávského domu a nově také editor antologie finské lyriky s názvem Bílé přeludy na vlnách (Pavel Mervart, 2020), kombinace svých talentů zmiňuje spíš mimoděk. A to přesto, že se nad nimi občas pozastavují i jeho kolegové, kteří už na FF UK viděli leccos. Švec také nedávno pro české publikum sestavil výbor z finské básnické tradice od poloviny 16. století až do 80. let 20. století. Průřezový projekt má ambici provázet české zájemce o jednu z výrazných severských literatur po řadu let.
Pokud jsem si to správně spočítala, rytířem jste se stal ve 33 letech. Jaký to byl zážitek?
Bylo to velké překvapení, myslel jsem si totiž, že taková vyznamenání se dávají hlavně za celoživotní dílo, navíc šance, že by cizinec získal podobné ocenění, je malá. Finové jich sice ročně rozdají stovky, ale doma, ve Finsku. Z řádu jsem měl pochopitelně radost, vnímám ho jako ocenění pro celý Skandinávský dům – za naši tehdy patnáctiletou usilovnou práci. Ambasády severských zemí si podobných aktivit v zahraničí všímají a Finové nám patrně chtěli tímto způsobem poděkovat.
Je sympatické, že jste se o řád okamžitě podělil s celým Skandinávským domem, ale on byl určitě odrazem vašich předchozích aktivit. O jaké šlo? Věnoval jste se překladům z finštiny?
Ano, určitě v tom sehrály roli překlady, ovšem celý rok předtím jsme také pracovali na velkém projektu s názvem #ReadNordic. Ten vyvrcholil na Světě knihy 2016, kde byly severské země čestným hostem. Věnovali jsme se mu s kolegyní Jitkou Jindřiškovou na plný úvazek a propagovali jsme severskou literaturu všech žánrů prostřednictvím rozsáhlé kampaně, soutěží a besed. Na Světě knihy jsme pak měli velký designový stánek plný severské literatury, přivezli asi dvacítku hostů a během čtyř dní zorganizovali na šedesát akcí. Řekl bych, že i to k zisku ocenění přispělo.
Pohybujete se v akademickém prostředí, kde jsou tituly v permanenci. Vy v patičce svého pracovního e-mailu nemáte žádný. Neuvádíte svého „rytíře“ aspoň někde v nadsázce?
Ne, já na to moc nejsem a Seveřané tituly také skoro nepoužívají. Jejich systém je podobný tomu americkému: například hodnosti docenta a profesora označují post na univerzitě. Na Severu o člověku vypovídá především jeho jméno. To známe už ze staroseverské literatury.
Kromě specialisty na finštinu jste také klasický archeolog. Jaké bylo poslední téma, kterým jste se coby archeolog zabýval?
Já jsem už léta spíš archeolog-teoretik, ale teď shodou okolností pracuji pro nakladatelství Lingea na odborné redakci několika atlasů starověku, takže se k antice stále vracím. Aktuálně máme rozdělaný atlas helénistického světa, díky kterému jsem se s potěšením vrátil ke staré řečtině. Ač se možná zvenčí zdá, že finština a klasický antický svět jsou od sebe daleko, geograficky i časově, není to úplně pravda: celá evropská kultura, Finsko nevyjímaje, stojí na antických základech. A přestože se tamní literatura a kultura vůbec rozvíjela oproti zbytku Evropy značně opožděně, antických aluzí je v ní spousta. Klasického vzdělání si tak nesmírně cením. Zvlášť v době, kdy už neexistují klasická gymnázia, a latinu se tak na střední škole učí jen ten, kdo chce, řečtinu prakticky nikdo.
Pokud se nemýlím, zájem o antickou kulturu má ve Finsku kořeny v 16. století u Lutherova žáka, kněze Mikaela Agricoly, který se s antickými autory setkal během studia ve Wittenbergu. Jak se pak antika začala promítat do finské kultury?
To je docela těžká otázka. Pokud jde o klasickou kulturu, ta ve Finsku nacházela reflexi od počátků univerzitní vzdělanosti, tedy od založení univerzity v Turku v roce 1640. Od té doby se začala na finské akademické půdě zabydlovat opravdu intenzivně. Odborné práce, disertace a učená pojednání se přirozeně psaly latinsky. Finsko má mimochodem k latině blízký vztah dodnes: až do roku 2019 vysílalo veřejnoprávní rádio pravidelnou latinskojazyčnou zpravodajskou relaci Nuntii Latini. Do latiny byl přeložen i finský národní epos Kalevala.
Abych se ale vrátil k vaší otázce: vzdělanost a s ní povědomí o antice byla zpočátku omezená na malou vrstvu učenců, zprvu švédskojazyčných, v okruhu univerzity. V 19. století se antické paralely staly důležitými pro národní probuzení. A antika nezapadla ani ve 20. století – často se dá objevit u autorů, u nichž bychom to příliš nečekali. Například finský „beatnik“ a inovátor poezie z 60. let 20. století, slavný Pentti Saarikoski, byl klasicky vzdělaný člověk, který do finštiny překládal Homéra, Platóna či Aristotela.
Finština se dlouho rozvíjela ve stínu švédštiny, umíte švédsky?
Ne, ale zato umím trochu norsky. Švédské texty tedy čtu skrze norštinu. Dovedu pochopit smysl originálu i postřehnout jejich rytmus. Podstročniky švédských básní do naší nové antologie finské lyriky Bílé přeludy na vlnách pro mě ovšem pořizoval skvělý kolega z FF UK, odborník na finskošvédskou literaturu Jan Dlask. Během magisterského studia jsem měl možnost vybrat si mezi švédštinou a druhým ugrofinským jazykem. Vybral jsem si estonštinu. Ta je finštině velmi podobná. Rozdíl mezi nimi bych připodobnil k češtině a polštině, psanému textu se porozumět dá.
Aby toho nebylo z hlediska jazyků málo, stará lidová slovesnost, na kterou jsem narazila, je zachovaná z velké části v karelštině. Je tenhle jazyk ve finské společnosti ještě živý?
Moc ne, protože Karélie dnes z velké části patří Rusku. Tam ještě mluvčí najdete, přestože za současného putinovského režimu to mají menšiny těžké. Ovšem karelština je finštině také hodně podobná. Jde sice formálně o jiný jazyk, ale co se týká zaznamenaných slovesných útvarů, je to trochu jako číst texty ve starší češtině nebo nářečí. Když se naučíte finsky – a máte-li zkušenosti se starší literaturou a lidovou slovesností –, starší karelština pro vás bude srozumitelná. Pokud si tedy dohledáte výrazy, které už se dnes nepoužívají, například předměty spojené s dávnou venkovskou kulturou, zemědělstvím a podobně.
Kterou básničku podle vás zná každé finské dítě a dospělý?
To je dobrá otázka. Nevím, jestli na ni budu mít odpověď, protože jsem neprošel finským vzdělávacím systémem. Každý samozřejmě zná slova finské hymny, tedy část básně romantika Johana Ludviga Runeberga napsané původně ve švédštině. Finsko má jinak také velice silnou tradici poezie pro děti, od klasických autorů i od těch moderních. Třeba Kirsi Kunnas je velice známou autorkou básní pro děti – v naší antologii je zastoupená svou modernistickou tvorbou –, ale jinak je populární díky nonsensovým říkankám, které finské děti milují.
Kdybych chtěla být úspěšná intelektuálka ve finské kavárně, koho budu citovat, abych ohromila?
Existuje pár autorů, kteří jsou oblíbení u mladé generace, a překvapivě často jde o starší básníky. Už jsem zmínil Penttiho Saarikoskiho, což byl velký idol 60. a 70. let. Jeho básně jsou nesmírně promyšlené a pracují s náročnou obrazností. I díky tomu, jak jsou jeho texty mnohovrstevnaté, ale zároveň přirozené, se čtou dodnes. V jeho éře navíc poezie vycházela obrovským nákladem a na čtení chodívaly davy. Saarikoski byl navíc kontroverzní osobností, která dokázala svými eskapádami plnit stránky finského bulváru. Jeho dílo je opravdu ohromné. Mimochodem, dnes se cituje i na Instagramu… Pak stojí za zmínku undergroundová poezie 80. let, která je populární zčásti i proto, že se z mnoha básní staly písňové texty kapel nejrůznějších žánrů. Najdete na ně narážky v beletrii i filmové tvorbě.
Umíte nějakou finskou báseň zpaměti?
Něco bych dohromady dal, minimálně pár básní z antologie, protože ty jsem četl tolikrát, že mi spousta veršů finsky i česky vyskakuje neustále.
Poslechněte si: Jos ma lauluille rupean/ Jestli já se rozezpívám, překlad Michal Švec
V médiích jsem se snažila dočíst, v jaké náladě se nachází finská společnost s ohledem na pandemii. Jak se teď mají vaši přátelé a známí?
Finsko patří k zemím, které pandemii zvládly nejlépe na světě, protože tam epidemická situace nikdy nedošla do krajnosti. Školy byly otevřené celý rok s výjimkou pár týdnů vloni na jaře. Nějakou dobu byly sice uzavřené restaurace nebo knihovny, uzavírky se významně dotkly kulturní scény, ale omezení byla s těmi našimi nesrovnatelná. Je to patrně i tím, že se vloni v březnu zavřelo pro cizince a jako turistka se tam pořád ještě nedostanete. Země měla i další výborné předpoklady pro zvládnutí pandemie: je velká, má poměrně málo obyvatel a sociální kontakt ve Finsku je uměřený. Lidé jsou na sociální distanc zvyklí i z běžného života. Na sociálních sítích o tom běhala spousta vtipů, Finové se například v žertu ptali, proč mají najednou udržovat dvoumetrovou vzdálenost, když normálně preferují šestimetrovou…
Výhodou Finů, ale i Seveřanů obecně, je, že mají velkou důvěru ve své instituce a vládu. Když úřady vydají nařízení, tak obyvatele ani nenapadne je obcházet. I proto si myslím, že pandemie příliš neměla šanci zemi zdevastovat. Teď navíc začíná léto, což je na Severu sice krátká, ale zato nejkrásnější doba v roce, takže dobrá nálada stoupá. Všichni začnou brzy vyrážet na chaty, Finové jsou chatařský národ.
Když si člověk představí, že by měl českému čtenáři přinést vzorek ze zahraniční literární produkce od poloviny 16. století do 80. let 20. století, což je záběr vaší antologie, může být šíří možností trochu paralyzovaný. Neměl jste stres z toho, čím ji zaplníte, když možností je – hádám – spousta?
Samozřejmě to bylo ohromné sousto. Nicméně já mám rád průřezové projekty a věnuji se jim od studií. Pokud jde o starší literaturu, až do poloviny 19. století je ve Finsku v podstatě marginální a takových textů jsme zařadili jen pár, na ukázku. Když je totiž srovnáte se soudobou evropskou produkcí, příliš neobstojí: jsou často naivní nebo umělecky nedotažené. Autorů bylo zpočátku velice málo a dobová produkce spíš kopírovala evropské vzory. Naše antologie tedy sice začíná polovinou 16. století, ale hlavní důraz leží na tvorbě druhé poloviny 19. století – a pak zejména na století dvacátém.
V práci nám také pomohlo, že antologie lyriky velice rádi sestavují sami Finové. Během 20. století až ke dnešku vycházejí nejrůzněji pojaté výbory, takže základní rešeršní práci nám Finové usnadnili. Jen pro zajímavost, poslední antologii poezie, která vzbudila ve Finsku obrovský ohlas, sestavila tamní první dáma, Jenni Haukio. Prezidentova žena je sama básnířka a knihy, kterou editovala, se jen za první rok prodalo v pětimilionovém Finsku neuvěřitelných šedesát tisíc výtisků.
Zmínil jste, že Finové hodně čtou beletrii i poezii. Jejich čtenářská gramotnost je podle mezinárodních měření léta na vynikající úrovni. Dá se to podle vás připsat proslulému finskému školství?
Určitě je to jejich školstvím. Je přitom zajímavé, že jeho úspěch stojí na reformě, která začala až v 60. a 70. letech 20. století, ovšem po určité době přinesla neskutečné výsledky. Finské školství je založené na kritickém myšlení a neustálé práci s textem, jeho interpretaci, na skupinových úkolech a diskusích. Text a čtenářská gramotnost je v jádru tamního vzdělávání i dnes, kdy Finsko pracuje s novými rámcovými plány pro sociální média i internet jako takový. To všechno jsou okolnosti nesmírně výhodné pro literaturu. Pak je živá, čtenáři jí rozumí a dokáží ocenit víc než jen plytký román nebo detektivku. Literatura děti obklopuje odmala, všichni jsou vedeni k návštěvám knihoven, které jsou pořád plné. Jsou navíc často velice krásné a fungují i jako komunitní centra. Je nádhera, když přijedete do Finska, zajdete si do knihovny a vidíte tam nadšené Finy všech generací a vrstev.
V Česku je vedení dětí ke kritické práci s textem na zkrušující úrovni, na což opakovaně upozorňují tytéž mezinárodní studie. Jaké ohlasy máte na Bílé přeludy na vlnách a jaké si představujete, že by byly ve Finsku?
To mi připomíná, že ve Finsku nedávno pracovali na antologii současné české poezie, která by měla brzy vyjít. Jsem na ni sám zvědavý, pak můžeme recepci srovnat, ačkoli naše projekty jsou povahou hodně odlišné. České ohlasy na naši knížku jsou dobré, byť zatím skromné. Čtenáře si našla i mezi českými básníky, kteří z ní rádi citují, což je pro nás překladatele velká odměna. Jinak myslím, že antologie nebude knihou, kterou by si přečetlo jen pár lidí a pak by se na ni zapomnělo, má dlouhodobý význam pro doplnění literárního kánonu. Věřím, že si bude čtenáře nacházet desítky let.
V úvodu knihy zmiňujete reakce finských básníků na okupaci Československa v srpnu roku 1968. Jak finské prostředí reaguje na českou literaturu a obráceně?
Kulturní kontakt mezi Finskem a námi byl docela intenzivní, zejména v poválečné literatuře. Ve Finsku, podobně jako v celé Skandinávii, se od 50. let formovala silná levicová část umělecké scény, takže autoři se aktivně zabývali východním blokem a rádi navštěvovali Prahu. Což trvá dodnes, nyní už bez nánosu ideologie. Rok 1968 ovšem znamenal pro mnoho autorů vystřízlivění, nejen ve Finsku, ale například i v Norsku, kde se vpád vojsk Varšavské smlouvy silně otiskl v tamějším protestním hnutí.
Finských autorů, kteří reagovali na sovětskou okupaci, bylo poměrně hodně. Mimo jiné třeba Eeva-Liisa Manner, která byla do té doby známá poměrně hutnou modernistickou poezií. Ihned po okupaci napsala během pár týdnů sbírku Kdyby smutek dýmal ve formě pacifistického angažovaného pamfletu. Věnovala ji Václavu Havlovi, kterého znala a překládala přes němčinu. Našli se i další autoři, například Matti Rossi, skalní komunista až do svých pozdních let, ale i jeho okupace silně zasáhla. Zmiňovaný Pentti Saarikoski se Praze nevěnoval v básnické tvorbě, ale v próze Čas v Praze, kterou přeložila do češtiny kolegyně Lenka Fárová (renomovaná překladatelka a tlumočnice, vedoucí oddělení finských studií Ústavu germánských studií FF UK, která v roce 2020 rovněž získala Řád finského lva, pozn. red.). Jsou to takové neutříděné poznámky a postřehy z několika týdnů strávených v našem hlavním městě na přelomu 1966 a 1967. Saarikoski zde tedy čas trávil zejména v hospodách a vinárnách… Finských autorů, kteří se k Praze a Česku vracejí, je mnoho dodnes.
Druhým směrem se zájem projevuje také, ačkoliv reflexe Finska v české literatuře je o poznání skromnější. Z významných počinů z posledních let bych jmenoval poetický cestopis Zdeňka Kalisty ze 60. let Setkání se snem aneb Finlandia… Na to, jak jsme malé země, mezi námi probíhá intenzivní kulturní výměna, která bude, doufám, pokračovat.
A Miku Waltariho zná v Česku taky každý…
Waltari přitom Česko zmiňuje jen v jedné knize. Jedná se o Vlak osamělého muže nedávno vydaný v překladu Markéty Hejkalové: vypravěč zastaví na pražském hlavním nádraží, vystoupí, zjistí, že tu panuje tma, špína a ponurost, Praha se mu hrozně nelíbí a po pár hodinách ji ke své radosti opouští. Je až zarážející, jak my Češi Waltariho milujeme. Ve Finsku sice populárním spisovatelem je, ale myslím, že nikde jinde ve světě nemá tak velkou čtenářskou základnu jako u nás. Egypťan Sinuhet je v českých literárních anketách vždycky v první desítce knih. Možná je to i naším blízkým vztahem ke starému Egyptu.
Waltari byl ve své době literární superstar, že ano?
Byl, už daleko dříve, než napsal Sinuheta. Jeho úžasné meziválečné povídky a novely jsou navíc podle mě literárně daleko zajímavější než pozdější historické romány. Psal také poezii, čtenáři mimochodem najdou v naší antologii několik jeho futuristických básní. Známý byl i jako autor divadelních her, detektivek nebo brilantních filmových scénářů.
Dokázal byste českému čtenáři doporučit finskou básnickou hvězdu nebo prozaika, který je vynikající, zatím se o něm neví a stálo by za to okamžitě koupit práva?
Současných skvělých autorů je naštěstí přeložených spousta. Oceňované finské romány vycházejí i u nás: ročně je nových překladů z finštiny do češtiny kolem dvaceti, což je ohromné číslo. Ale hodně nám chybí finská meziválečná literatura. Například finsko-estonská autorka Aino Kallas, od níž jsme do antologie zařadili dvě básně. Šťavnatým archaizovaným jazykem psala velice zajímavé historické povídky a romány s dotekem nadpřirozena situované do středověkého Estonska. Pak mě napadají špičkoví autoři experimentálních próz jako Joel Lehtonen nebo Volter Kilpi a jejich velké joyceovské romány jednoho dne, to už jsou ale asi knížky jen pro fajnšmekry.
Když si chcete od finské poezie odpočinout, co děláte?
Mám rád klasickou hudbu, takže si třeba užívám streamované záznamy z newyorské Metropolitní opery. Jako překladatel si od textu neoddechnu, ale rád odpočívám na procházkách v přírodě. To je takové finské.
