Idealistický pohled na Čínu lidem nevymlouvám, nemá to smysl

S reportérem Tomášem Etzlerem o Nebicelovečerním dokumentu o Číně, o vřelosti a lásce objevené v katolickém sirotčinci i o tom, jak tamní komunisty děsí nekontrolované dobro.

S příběhem opuštěných čínských dětí s hendikepem prožil osm let života. Jiná nátura by se ho možná během let vzdala: unikátní materiál z katolického sirotčince vzdáleného několik hodin jízdy od Pekingu v roce 2014 neodvysílala americká stanice CNN, pro niž ji novinář rok připravoval. Vysvětlení, které si od tehdejšího vedení televize vyslechl, přitom příliš uspokojivé nebylo: „Někdy věci holt nevyjdou tak, jak bychom si představovali.“

Ostravský rodák přesto svůj film během let doplňoval novým materiálem, zčásti také s vědomím, že politická situace v Číně a její ochota nechat si nahlížet do vnitřních záležitostí bude nejspíš stále menší. Ve svém odhadu se nespletl. „Dnes už by naprosto nebylo možné něco podobného natočit,“ říká novinář o poměrech v zemi za prezidenta Si Ťin-pchinga. Tomáš Etzler z Číny reportoval sedm let pro Českou televizi a následující tři roky se do země vracel za prací. V zahraničí ovšem novinář strávil celkem šestadvacet let, během nichž byl jeho záběr vpravdě globální: jako reportér působil ve Spojených státech, v Afghánistánu, ale i v Iráku nebo na Haiti.

Etzlerův celovečerní dokument s názvem Nebe, který právě přišel do českých kin, nemá smysl rozmělňovat předmluvami: divák sám nejlépe zhodnotí, jak se v něm prolínají vrstvy příběhu od těch politických až po roviny hluboce osobní. A jak na něj působí svědectví o tom, že jedním z míst, kde má cenu hledat péči a pozornost, je právě sirotčinec.

Tomáš Etzler. Foto: Zuzana Válková

Ve vašem dokumentu se představují přinejmenším dvě výrazné hrdinky: dívka jménem Er Pao, která se i přes funkční postižení horních končetin naučí fenomenálně malovat ústy a nohama. Kvadruplegička Da Bao zase umí ústy – mimo jiné – vyšívat. Přemýšlel jste někdy pod vlivem jejich energie a odhodlání o tom, jakou povahu máte vy sám? Jestli byste dokázal s takhle rozdanými kartami o něco usilovat?

Těžko o tom spekulovat. Ale věřím, že bych se s tím pokusil nějak vyrovnat. Nedávno jsem dělal úžasný rozhovor se skotským horolezcem Jamiem Andrewem, který ve své době patřil k horolezecké špičce. V roce 1999 se ovšem dostal do obrovského průšvihu – s kamarády vylezli těžkou cestu v Alpách, ale přišla na ně sněhová bouře a oni týden nemohli sestoupit. Jeden z kluků vedle něj v bivaku umřel. Jamieho sice dopravili do nemocnice v Chamonix, kde se ho pokoušeli rozmrazit, ale nakonec mu museli kvůli sněti v omrzlinách amputovat obě nohy pod koleny a obě ruce pod lokty. Vyprávěl mi, jak těžce se s tím vyrovnával, ale nakonec se rozhodl, že to nevzdá – a dneska znovu leze. Na protézách se dostal na Matterhorn. Absolvoval Železného muže. Doufám, že bych patřil do téhle kategorie přeživších. Mám život rád. A snad bych v sobě našel stejnou sílu, jakou mají hrdinky mého filmu.

Da Bao, dívka na invalidním vozíku, která se mimochodem roztomile rozčiluje, kdykoliv jí někdo chce pomoct s něčím, co hodlá zvládnout sama, v dokumentu zmiňuje souvislost mezi svým hendikepem a preparáty, které její matka užívala v těhotenství, aby se jí místo dívky narodil chlapec. Zabýval jste se jako novinář tím, jaké strašlivé věci patrně mnoho lidí v Číně podstupovalo, aby dostáli politice jednoho „kvalitního“ dítěte?

Konkrétními metodami jsem se nezabýval, ale politice jednoho dítěte jsem se během svého působení v Číně věnoval opakovaně. Byla a dodnes to je strašná tragédie. Důsledkem této politiky je obrovský populační propad, který se Čína snaží zastavit novou politikou tří dětí, ale není pravděpodobné, že se jí to podaří. Číňanky žijící ve městech se mezitím emancipovaly a ve svých životních plánech se velice podobají Evropankám. Málokterá se chce vdát před třicítkou, a ještě méně z nich chce být před třicítkou matkou. Jinak jsem při své práci narazil na příběhy z vesnic, kde lidé postižené děti zabíjeli – a někdy dokonce zabíjeli zdravé holčičky. Na jihu Číny jsou provincie, kde panuje obrovský genderový nepoměr: zatímco celosvětový poměr mužů a žen se pohybuje kolem 102 ku 100, v regionech, o nichž mluvím, žije až 200 mužů na 100 žen. A je to neřešitelný problém, který plodí další tragédie. Vede k obchodu se ženami, k únosům, k nucené prostituci i nuceným sňatkům. Ženy se pro čínské muže unášejí z Vietnamu, Myanmaru, Laosu, Nepálu i Pákistánu. Preferování chlapců ovšem není specificky čínská záležitost, dá se na ni narazit v celém východoasijském regionu.

Tomu, co Da Bao říká o svých rodičích, věřím. Kdysi jsem v Číně natáčel reportáž o AIDS. Mluvil jsem tehdy s prostitutkami z Šen-čenu, které běžně pracovaly bez kondomu. Ptal jsem se jich, jestli se nebojí, že se taky nakazí. Řekly mi, že ne, protože „jednou měsíčně dostávají vaginální injekci proti HIV“. Čínští vesničané bývají nevzdělaní a uvěří čemukoliv. Čili pokud rodiče podle slov Da Bao užívali nějaký prostředek v naději, že fetus přemění v chlapečka, jsem si jistý, že to tak bylo.

Z dokumentu plyne, že stát vůbec nemá zájem se o postižené děti starat. Člověk si pak láme hlavu, jak velké procento z nich navíc může mít na svědomí.

Ano. Zjišťoval jsem, proč v „zemi jednoho dítěte“ není větší snaha pomáhat těm znevýhodněným. Mluvil jsem s neziskovkami, které už tam dnes patrně nejsou, protože čínští komunisté postupují razantně proti všemu, nad čím nemají přímou kontrolu, ale i s organizací Human Rights Watch, která v zemi vedla rozsáhlý výzkum. Vyplynulo z něj, mimo jiné, že 90 procent obyvatel Číny žije pod hranicí chudoby. Tihle lidé mi potvrdili, že postižené děti v Číně nejsou prioritou vůbec pro nikoho. Prioritou Komunistické strany Číny je udržet se u moci.

Hledala jsem odhady, kolik opuštěných dětí může v Číně žít, a narazila jsem na číslo 600 tisíc, má cenu brát ho vážně?

Pochybuji, řekl bych, že ve skutečnosti je daleko vyšší.

Dočetla jsem se taky, že čínský sociální systém je ještě jakž takž ochotný postarat se o seniory, proč tedy ne o děti?

To říká kdo? To není pravda. Čína naprosto nezvládá postarat se o svou stárnoucí populaci. Země má za sebou období skokového růstu, během nějž se stamiliony lidí přestěhovaly z venkova do měst, ovšem jejich staří rodiče zůstali tam, kde byli. A dramaticky mezi nimi narostl počet sebevražd. Čínský venkov byl tradičně rodinnou záležitostí a držely ho pohromadě silné vazby. Tomu je kvůli změnám za posledních 30 let konec. I proto čínská vláda uzákonila — opravdu, na to existuje zákon —, že dospělé děti musejí své rodiče pravidelně navštěvovat a postarat se o ně. Stát je ochotný péči o staré lidi vynucovat, čímž připouští, že selhává. Ve městech jsou ohromné čekací doby na domovy důchodců. Přednostně se do nich pochopitelně dostávají příbuzní komunistických papalášů a boháčů… Na venkově domovy důchodců neexistují.

Co adopce dětí do zahraničí? Jsou ještě možné? Narazila jsem na výpovědi čínských dětí, které našly domov ve Spojených státech.

Nevím, jak to je v současnosti, ale kdysi bylo možné adoptovat spoustu čínských dětí. Stát to povoloval, protože šlo o ohromný byznys. Spočítal jsem si, že noví rodiče museli za adopci platit 20 až 25 tisíc dolarů. Adopce by přitom měly být humanitární záležitostí, že… Ukázalo se navíc, že na podobném principu fungují i adopce z Ruska, Rumunska nebo dokonce z Jižní Koreje, což mě překvapilo. Jde globálně o miliardový byznys.  A tyhle peníze pochopitelně nekončí v sirotčincích, ale u překupníků. Pro stát je tahle metoda zbavování se „neužitečných“ lidí velice výhodná.

Tím jste mi odpověděl na další otázku – říkala jsem si, jestli adopce do Států nejsou přiznáním porážky. Ale s přihlédnutím k tak obrovským penězům je otázka prestiže asi zbytečná.

O žádnou pomoc dětem se skutečně nikdy nejednalo. Pro srovnání: když jsem pracoval v Afghánistánu, chtěl jsem tam adoptovat afghánskou holčičku. Nedovolili mi to. Zahraniční adopce neprošla, přestože jsem se obracel i na tamní ministerstvo zahraničí a sliboval jsem jim, že ji vychovám jako muslimku. Chtěl jsem zachránit aspoň jednu lidskou duši v zemi, kde žije přes milion vdov a sirotků. A vdova s děvčátkem je tam odsouzená k životu v mizérii.

Šlo o nějakou konkrétní holčičku, kterou jste znal? 

Ne. Tehdy jsme pro CNN dělali sérii reportáží o životní situaci afghánských dětí. V Kábulu stačilo vyjít na ulici a během deseti minut jste podobně potřebných dětí našla deset.

Ve filmu Nebe zazní, že během let se sirotčinci, jehož příběh vyprávíte, začalo „nebezpečně dařit“. Jak si to mám představit?

Místní samospráva si roky velice dobře uvědomovala, co v řádových sestrách, které sirotčinec provozovaly, má. Ony za ni řešily obrovský problém – staraly se o stovky sirotků. Sestra Wang, jedna z hlavních postav filmu, je navíc vizionářka. Před šesti lety vybudovala další centrum, v němž se věnovala rodičům. Jezdila po přilehlých vesnicích, oslovovala páry, které čekaly děti, a říkala jim, aby v případě, že se jim narodí postižené miminko, dítě neodkládali, že jim s ním pomůže. Problém čínského venkova totiž není jen v tom, že lidé touží po zdravém dítěti. Během výzkumu k filmu jsme zjistili, že rodiče by si často hendikepované miminko chtěli nechat, ale nemůžou si to dovolit. Systém zdravotní ani sociální péče na venkově prostě neexistuje. Museli by s dítětem jezdit do měst a všechno si platit ze svého. To je pro drtivou většinu venkovských rodičů finančně nemyslitelné. Do našeho filmu se nevešel jeden důležitý postřeh sestry Wang: „Nedovedu si představit matku, která odloží své dítě, a žije spokojený život.“ Něco podobně silného na závěr říká i kvadruplegička Da Bao: odpouští svým rodičům, protože se možná ocitli v obtížné situaci a nevěděli, jak jinak ji řešit.

Za sestrou Wang navíc denně docházeli lidé z okolních vesnic i z jiných provincií a ona je – pochopitelně zadarmo – učila, jak s hendikepovanými dětmi cvičit. Řádové sestry byly v kraji strašně populární. Právě tohle podle mě přispělo k jejich konci: komunisté je neměli pod kontrolou, i když si jejich práci čas od času přivlastnili místní papaláši. Čínští komunisté se totiž děsí každé slávy, kterou by jim mohl někdo ukrást. Děsí se jakéhokoliv disentu, i když ho zrovna představují jeptišky a postižené děti.

O tom, jak přesně to se sirotčincem dopadlo, se teď bavit nebudeme, protože bychom prozradili závěr filmu. Ale čtenáři je asi jasné, že o happy endu se nebavíme. Proto obecněji: je nějaká šance pomoci zakladatelce sirotčince, sestře Wang?

Ne. Zahraniční intervence jí ublíží. Kdybychom se jí snažili pomoct, komunistům se tím jen potvrdí podezření, že je „zahraniční agentka“. V téhle věci mám dvě dobré poradkyně, Číňanky žijící v Evropě, které mi doporučily, abych ji vůbec nekontaktoval. Nevím, co teď se sestrou Wang je. Před lety mi říkala, že až nebude stačit na děti, půjde se někam starat o staré lidi. Nevím, jestli to udělala, jestli jí to komunisté dovolili… Mrzí mě to, ale ještě víc mě mrzí ta naprostá bezmoc. I kdybych na děti uspořádal obrovskou sbírku, bude k ničemu.

Děcko přemítá o rovnováze. Ilustrace: Hana Bednářová

K vaší osobní perspektivě: už před pandemií jste zmiňoval, že se vás všichni pořád ptají na Čínu a že byste si od ní docela odpočal. Teď ji máte k snídani, obědu i k večeři… Jaké to je?

Ještě to nějakou dobu potrvá. Po filmu přijdou na řadu mé dvě knihy o Číně, s nimiž jdu do finále. Pak už to snad přejde. Mělo by ovšem zaznít, že já se za experta na Čínu nepovažuji. Nejsem akademik ani teoretik, přestože jsem tu zemi samostatně studoval a snažil jsem se ji pochopit ve spolupráci s vědci, českými, čínskými i světovými. Já tam hlavně žil: sedm let přímo na místě, další tři roky jsem tam jezdil pracovat. Čína pro mě není abstraktní námět, za nejdůležitější jsem vždycky považoval sběr aktuálních informací z terénu. I proto se tohohle tématu budu chtít zbavit, protože nechci šířit cizí zkušenosti, moudrosti získané po telefonu nebo od jiných novinářů. Rád se budu dělit o svoje bezprostřední zážitky, ale komentátor na dálku nebudu.

Mezi známými a přáteli te spoustu lidí, kteří Čínu poznali jako zemi neomezených možností. Když je třeba, Čína sežene peníze na výstavbu, vědu, byznys…  te ještě tendence lidem pohled na Čínu korigovat, anebo nad tím máváte rukou?

Mávám nad tím rukou, nemá to smysl. Číně se daří oslňovat. Pamatuju si třeba na olympiádu v Pekingu z roku 2008, o níž taky píšu ve své knížce. Přijela ji sledovat řada sportovních novinářských delegací včetně České televize zastupované panem Otakarem Černým, nedávno zesnulým šéfredaktorem sportu. Ten mi tehdy nadšeně vyprávěl, že je to nejlépe zorganizovaná olympiáda, na jaké kdy byl. Ptal jsem se ho, co dalšího z Číny ještě zná, a on mi řekl, že viděl Velkou čínskou zeď a Zakázané město. Novináři tehdy bydleli v pětihvězdičkovém hotelu a Čínané je každé ráno vozili na stadion klimatizovanými autobusy ve vyhrazeném pruhu, aby je nezdržovaly zácpy. Došlo mi, že kdo nemá zájem jít do hloubky, nemusí zahlédnout nic jiného než úspěch. To, že olympiáda byla předraženou komunistickou show, že porušila všechny Coubertainovy principy, že před ní Číňané pozatýkali tisíce odpůrců režimu a vyvezli je někam za město, že kvůli olympijským stadionům násilně a bez jakékoliv kompenzace vystěhovali statisíce lidí, nikoho ze sporťáků nezajímalo.

Drtivá většina byznysmenů, českých i zahraničních, má na Čínu taky úplně jiný názor než já, lidská práva je vůbec nezajímají. Jejich úkolem je vydělávat peníze a řadě z nich by se dařilo za kteréhokoliv režimu. Neříkám, že jsou takoví všichni, ale velká část ano. Číně se, koneckonců, zpočátku dařilo ohromovat i mě. Když jsem tam přijel, byl jsem nadšený. Peking na mě působil jako neskutečně dynamické město. Jako novináře mě nesmírně bavily tamní kontrasty. Jenže když jsem se přestal věnovat výhradně hospodářskému růstu, ostatní věci už nebylo možné přehlížet.

Táhne vás to po Číně k nějakému dalšímu velkému tématu?

Nevím, jestli takové přijde. Ale děsím se toho, co se děje ve světě. Děsím se nástupu populismu, fašismu převlečeného za trumpismus nebo za voliče SPD. Děsí mě, co se děje ve Spojených státech, jak se z republikánů stala fašistická strana s kultem omezeného narcise. Zaráží mě polarizace názorů, extrémy, do jakých se dostáváme ve veřejných debatách. Kdysi jsem tvrdil, že nástup internetu a později i sociálních médií je darem od Boha, protože to zdemokratizuje přístup k informacím. Místo toho jsme se ocitli na bojišti. Pamatuji zlaté devadesátky ve Státech, kdy největším průšvihem byl Bill Clinton a orální sex s asistentkou. Dnes se tamtéž bojuje o povahu americké demokracie. To jsou všechno velká témata. Osobně bych se chtěl podílet na vzdělávání lidí. Uvažuji o kurzech práce s dezinformacemi. Jak jejich podstatu vysvětlovat lidem, kteří zrovna nemají filozofickou fakultu. Uvažujeme s kolegy o cestách do domovů důchodců, kde bychom vysvětlovali, jak se orientovat v dezinformačním labyrintu. Ten přitom legitimizují dva nejsilnější lidé v Česku: Andrej Babiš a Miloš Zeman, oba špičkoví dezinformátoři.

Jak daleko jste se svými knížkami?

V lednu letošního roku jsem zjistil, že pokud budu dál psát stejným způsobem — a se stejně pozitivním ohlasem u editorů —, má kniha se rozroste na osm set až tisíc stran. V nakladatelství tehdy poněkud zesinali, i proto jsme se domluvili, že ji rozdělíme na dvě části. K textu totiž přistupuji jako ke svým reportážím: nikdy jsem neměl dramaturgické konflikty s editory, s výjimkou hádek o jejich délku. Podle mě má mít materiál takový rozsah, jaký si zaslouží. Zatím mi ještě nikdo neřekl, že se u čtení nudí. Pak chci napsat další knížku, které pracovně říkám Americké roky. Strašně se na ni těším. To, co jsem zažil v Americe, je ve srovnání s Čínou úplně jiná galaxie. No a nakonec se chystám na takzvané Ostravské roky.

O čem budou?

O tom, jak jsme si v mládí vytvářeli mikrosvěty izolované od komunistů. Já se pohyboval mezi ostravskými muzikanty a pankáči, druhou skupinou vnitřně svobodných lidí byli horolezci. Hodně jsem tehdy lezl v Adršpachu. Na vrcholech, které jsou dodnes nepřístupné turistům, protože se na ně člověk musí vyškrábat, jsou k nalezení knížky, kam se horolezci podepisují a odedávna si tam píší vzkazy. Za komunistů tam byly strašlivé protirežimní nadávky. Na pohraničních štítech nám Poláci nechávali noviny a cyklostylovaný samizdat od Solidarity… Nedávno jsem v Adršpachu – po strašně dlouhé době – vylezl na jednu věž a v knížce schované v plechové krabičce stálo: „Babiš je @~#&@^#“. Nic se nezměnilo! Strašně mě baví vyprávět příběhy. Nechci lidi poučovat, ale chci je bavit a budit v nich emoce.

Chápu správně, že televizní reportér, který léta vypráví, jak se u psaní trápí, protože mu nejde od ruky, plánuje kariéru spisovatele?

Já nic jiného neumím. Ale možná by mě ještě bavilo řídit vlak. Nebo tramvaj šestadvacítku. Tu, co jezdí kolem pražských Chotkových sadů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *