Posledních několik let, během nichž se vrcholná česká politika obrátila k podpoře čínských zájmů v zahraničí, podle sinologa Ondřeje Klimeše pověst Česka poškodilo, ale nezlikvidovalo. I proto se v Praze mezi 12. a 14. listopadem 2021 odehraje 7. valné shromáždění Světového ujgurského kongresu (SUK). Organizace si zde zvolí nové vedení.
Ujgurové, dvanáctimilionový národ obývající autonomní oblast Sin-ťiang na východě Číny, čelí genocidě. Na tomto hodnocení situace se shodla mezinárodní komunita v čele se Spojenými státy, Kanadou, Nizozemskem, ale i Českou republikou v prvních měsících letošního roku. Postavení etnické a náboženské menšiny, která se potýkala s diskriminací již před vznikem Čínské lidové republiky v roce 1949, se výrazně zhoršilo s proměnou bezpečnostní politiky čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Podle odhadů poslal čínský režim do nápravných táborů k takzvané politické převýchově od roku 2017 až milion Ujgurů. Celkový počet obyvatel ve vazbě či s omezením pohybu a dalších občanských práv je však pravděpodobně mnohem vyšší.
Ondřej Klimeš, odborník Orientálního ústavu Akademie věd ČR, se životu v Sin-ťiangu, ujgurštině i politice moderní Číny ve vztahu k převážně muslimské menšině věnuje posledních 20 let. Od roku 2017, kdy se na veřejnost dostaly první informace o podmínkách v koncentračních táborech pro Ujgury, s nimi pravidelně seznamuje českou veřejnost. Mezi 10. až 18. listopadem 2021 se Ondřej Klimeš bude účastnit akademické konference navazující na sjezd členů Světového ujgurského kongresu: akce pořádaná spolkem Sinopsis představí osobnosti ujgurského exilu včetně někdejších vězňů čínského režimu. Program konference bude zveřejněn v nadcházejících dnech.
Blížící se Světový ujgurský kongres je z bezpečnostního i diplomatického hlediska pozoruhodná akce. Iniciativa je v Číně vedena jako „teroristická organizace“. Co to pro její členy znamená? Jsou kvůli svému působení v ohrožení i v Evropě?
Ano. Čína vede proti skupinám, které považuje za nepřátelské, takzvaný právní boj. Mezi hlavní nepřátele čínského režimu v zahraničí se řadí právě aktivisté za práva Ujgurů, Tibeťanů, příznivců hnutí fa-lun-kung, ale i lidé usilující o demokratizaci Číny nebo zrovnoprávnění postavení Tchaj-wanu v mezinárodních vztazích. Tento „právní boj“ v praxi využívá systému mezinárodních zatykačů i žádostí o vydání k trestnímu stíhání. Na současného prezidenta SUK, Dolkuna Isu, Čína mezinárodní zatykač vydala. Dolkun Isa ovšem naráží na komplikace už léta. Před několika týdny, tuším v září nebo říjnu letošního roku, mu například byl odepřen vstup do Turecka, ačkoliv legálně k tomu žádná překážka neexistuje, protože je německým státním občanem. Čína zneužívá mechanismy mezinárodního práva k prosazování opačných principů, než kvůli kterým vznikly.
Kongres sídlí v nedalekém Mnichově, kde v roce 2004 vznikl sloučením dvou organizací. Jde o výsledek bližšího vztahu mezi německou vládou a autonomní oblastí Sin-ťiang, anebo se v zemi sešla větší ujgurská diaspora než jinde?
Německo začalo v 90. letech jako jedna z prvních demokratických zemí ve větší míře udělovat Ujgurům politický azyl. Ve stejné době docházelo k tomu, že se ujgurské spolky začaly stěhovat z Turecka, kde velká ujgurská diaspora žije dodnes, do nových, nezávislých středoasijských republik. Později, když Čína ve střední Asii svou moc konsolidovala, byla řada organizací nucena region opustit a přesunout se do demokratických zemí, například do zmiňovaného Německa.
Jak si mám představit význam a postavení Kongresu v rámci ujgurských spolků ve světě?
Kongres je zastřešující organizací, která zastupuje velkou většinu exilových spolků profilujících se jako demokratické. Vztahy v diaspoře jsou složité. SUK ovšem nejde primárně o dosažení nezávislosti Východního Turkestánu, ale hlavně o dodržování práv garantovaných čínskými zákony. Prezidenta SUK Dolkuna Isu znám několik let, jde o dlouholetého bojovníka za demokracii a lidská práva. Pan Isa byl jedním ze studentských aktivistů, který od roku 1985 pořádal demonstrace v Urumči, v hlavním městě Sin-ťiangu, a vystupoval proti diskriminaci Ujgurů. Protestoval také proti dopadům jaderného testování, které Čína prováděla na východě území. Už tehdy spolupracoval s aktivistkou Rushan Abbas, která také příští týden přijede do Česka a bude se účastnit debat k dokumentárnímu filmu s názvem In Search of My Sister.
Proč se Kongres setkává zrovna v Praze?
Jedním z hlavních důvodů je pověst Prahy a Česka coby země, která považuje demokracii a dodržování lidských práv za důležité. Souvisí to s orientací české zahraniční politiky od 90. let 20. století. Dalším důvodem je skutečnost, že v Česku je mezi lidmi poměrně vysoké povědomí o situaci v Sin-ťiangu, o poměrech v Číně i o čínském vlivu v zahraničí. Debata na tato témata u nás začala o hodně dřív než ve většině jiných zemí.
Čím to je, že jsme napřed?
Myslím, že je to právě někdejším zaměřením naší diplomacie, které jsem zmiňoval. Politici i veřejnost těmto tématům věnovali pozornost. Do jaké míry šlo o symbol a do jaké míry o skutečné úsilí v prosazování demokratických principů ve světě, to bych teď nechal stranou… Druhým důvodem, proč je povědomí o otázkách čínského režimu v Česku dobré, je působení části zdejší sinologické obce, která se začala brzy projevovat ve veřejném prostoru a řešit širší geopolitická témata, nepominula ani obrat české zahraniční politiky směrem k zájmům Číny. Další témata – například Tibet – jsou české veřejnosti také dávno známá. I proto se v Česku začalo o situaci Ujgurů diskutovat dřív než v jiných zemích.
Česká politika vůči ČLR je přitom rozštěpená: na jedné straně stát uznává genocidu Ujgurů, na druhou stranu politiky fascinuje obchodní potenciál Číny, který nijak neproblematizuje. Když se bavíte se zahraničními kolegy, co na to říkají? Pořád ještě působíme jako dědicové hodnotové diplomacie?
Na naší pověsti to samozřejmě škody napáchalo. V zahraničí je známo, že máme prezidenta, který se zastává ruských a čínských zájmů víc než těch českých nebo že cíleně poškozuje fungování Bezpečnostní informační služby. Ve světě se také ví, že česká zahraniční politika byla v minulých letech v mnohém nakloněná čínským politickým zájmům v zahraničí. Poškodilo nás to značně.
Jak se situace v Sin-ťiangu podepsala na vašem kontaktu s přáteli, které tam máte od studentských let?
Je přerušený. Z oficiálních čínských dokumentů je zřejmé, že stát považuje styk místních obyvatel se zahraničím za důvod k umístění do politického převýchovného tábora nebo ke vzetí do vazby. Platí to nejen pro mé pracovní partnery, ale i pro jejich rodinné příslušníky. Když má v Sin-ťiangu někdo příbuzné v zahraničí – nebo v minulosti sám v zahraničí pobýval –, také může skončit v táboře, stalo se to mnoha lidem. Příkladem je příběh Gülbahar Haitiwaji, který nedávno vyšel i v češtině. Režim se cítí stykem některých svých občanů s okolním světem a principy svobody ohrožený, a proto ho postihuje.
Jakou podobu má vláda v autonomní oblasti? Jde už jen o úředníky dosazené Komunistickou stranou Číny, anebo se v ní zachovaly nějaké prvky místních samospráv?
Vůbec žádné tam nezbyly. V Sin-ťiangu rozhodují jen orgány komunistické strany. Tamní státní orgány jsou slupkou, kterou se komunistická strana kryje před světem. Formálně je hlavou ujgurské autonomní oblasti Ujgur, ale ten hraje v mocenské pyramidě druhořadou úlohu.
V převýchovných táborech dochází k násilné sinizaci obyvatel, je ujgurština v Sin-ťiangu ještě pořád úředním jazykem?
Formálně sice je úředním jazykem, ale Komunistická strana Číny funguje jen čínsky, takže opatření slouží k tomu, aby režim budil zdání legality a rovnoprávnosti. Jde jen o matení vnějšího pozorovatele.
V Sin-ťiangu žije kolem 12 milionů Ujgurů. Jak velká je ujgurská diaspora v zahraničí?
Odhadoval bych to nejméně na půl milionu lidí. Přibližně 300 tisíc Ujgurů žije v Kazachstánu, ale ne všichni se k ujgurské národnosti hlásí. I v Kazachstánu, který je k nim poměrně liberální, jsou kvůli čínskému vlivu ostrakizováni. Další lidé žijí v Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, několik tisíc Ujgurů pobývá v Uzbekistánu, i tam se ale často identifikují jako Uzbeci. Dohromady může v těchto zemích pobývat okolo 400 až 450 tisíc lidí. Dalších 35 až 50 tisíc Ujgurů zůstává v Turecku. Stovky až tisícovky emigrantů žijí v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, zbytek v demokratických zemích, kde se dá získat politický azyl.
Drobnost k Turecku: je turečtina ujgurštině podobná tak, že si lidé vzájemně rozumějí?
Ano, turkické jazyky jsou si bližší než třeba ty slovanské nebo románské. Čech se Slovincem nebo Rusem se nemusí domluvit vůbec, Ujgur s Turkem se domluví v podstatě bez problémů.
Ujgurské otázce se jako akademik věnujete 20 let, stala se i vaším občanským angažmá? Nebo se v tom dá udržet neutrální „vědecká“ pozice?
Občanské angažmá k té věci patří. Myslím si, že když se vědec setká s takto závažnými skutečnostmi, je jeho povinností přinejmenším se o ně dělit s veřejností. Platí to zejména v humanitních a sociálních vědách, a hlavně pokud se jedná o varující situace – například o milion lidí zavřených v koncentračních táborech. Akademická obec nemůže zůstat potichu.
Autorka: Zuzana Válková
