S historikem a heraldikem Janem Županičem o nahrazování městských znaků logy, o půvabech všelidového hlasování o podobě obecních symbolů i o tom, jak lidé touží po stopě šlechtické krve.
Jsou našimi všednodenními průvodci, připomínkami, že to, co bylo v minulosti, žijeme i dnes. Význam obecních symbolů podle profesora Jana Županiče neslábne ani v globalizovaném světě, kdy svou identitu člověk odvozuje i jinak než jen ze sdíleného prostoru či náboženských a kulturních tradic. Historikův zájem má těžiště v 19. a 20. století, zejména v dobách habsburské říše. V Ústavu světových dějin FF UK, kde působí od roku 1999, se věnuje dějinám šlechty a elit v rakouské monarchii a od nich se odvíjející heraldice a historii rodových erbů.
Zájem o disciplínu zaměřenou na výzkum znaků mu otevřel cestu ke spolupráci s expertní skupinou při Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kde působí od roku 2010. Jinými slovy, Jan Županič radí poslancům, které vlajky a obecní symboly mohou povolit českým městům užívat. Za zásluhy v této oblasti nedávno obdržel stříbrnou medaili předsedy Poslanecké sněmovny.
V době, kdy jste se dozvěděl o tom, že od Poslanecké sněmovny dostanete cenu, jsme se nacházeli v poměrně chmurném a tvrdém lockdownu, nemohl jste si ji ani osobně převzít, udělala vám radost i tak?
Samozřejmě, ocenění mě upřímně potěšilo i překvapilo. Snad si ji budu moci vyzvednout teď v červnu.
Sněmovna ocenila vaši práci v expertní skupině pro komunální heraldiku a vexilologii. Co jako oborníci posuzujete a kam sahají vaše pravomoci při rozhodování o podobě znaků?
Vezmu to trochu zeširoka. Každá obec, která je právním subjektem, má nárok na svůj znak a vlajku. Původně toto právo náleželo jen městům. Už v době Rakouského císařství, tedy v 19. století, bylo potřeba navržené znaky schvalovat. Tehdy byl tento proces v rukou státních úředníků, konkrétně ministerstva vnitra, které v něm zůstalo hlavní autoritou i po vzniku Československa.
Nové dějiny komunální heraldiky se začaly psát v roce 1991 v souvislosti se zákonem o obcích. Schvalování vlajek a znaků krátce náleželo předsednictvu České národní rady. Po rozdělení státu v roce 1993 přešly tyto kompetence na Poslaneckou sněmovnu. V roce 1995 byla komise přetvořena v podvýbor spadající pod Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu.
V České republice o udílení obecních symbolů rozhoduje kolektivní orgán v podobě podvýboru, jehož součástí je i zmíněná expertní skupina. Podvýbor má na starosti prověřit, zda je obcí navrhovaný znak a vlajka v souladu s heraldickými a vexilologickými předpisy a zvolenou symbolikou, a musí zajistit jejich popis, aby mohl být vložen do speciálních webových stránek – Registru komunálních symbolů. Konečné rozhodnutí o schválení či zamítnutí je ale v rukou poslanců.
Přestože heraldika a vexilologie patří mezi takzvané pomocné vědy historické, zvyklosti, kterými se udílení znaků a vlajek řídí, se výrazně liší. Proto je také expertní komise rozdělena na heraldiky a vexilology.
| heraldika – pomocná věda historická zabývající se studiem pravidel, podle kterých se tvoří znaky |
| vexilologie – pomocná věda historická, která se zabývá historií a symbolikou vlajek a pravidly jejich navrhování |
Počet členů byl původně vyšší, teď jsme jen čtyři. Heraldice se věnuje Karel Müller, ředitel Zemského archivu v Opavě, a má maličkost, vlajkám pak pánové Pavel Fojtík a Petr Exner. Kvůli věku a zdravotnímu stavu se teď už jen externě do činnosti komise zapojuje další vexilolog Zbyšek Svoboda. Přestože heraldici formálně nezasahují do podoby vlajek a naopak, kolegové často vidí to, na co já a kolega Müller nepřijdeme, totéž platí i opačně.
Jak proces schvalování obecních znaků a vlajek vypadá? Když se k vám dostane návrh od obce, vy ho jen připomínkujete, anebo se nějak podílíte i na tvorbě?
Podvýboru chodí žádosti starostů obcí s kresbami a popisy požadovaných symbolů, tedy znaku a vlajky, a jejich symbolikou. Jistým omezením expertní skupiny je skutečnost, že nesmí znaky jednoznačně zamítat a volně měnit. Může je pouze nedoporučit na základě porušení heraldických či vexilologických zásad. Konečné slovo náleží poslancům. Návrh a důvody případného zamítnutí ale musí zformulovat expertní skupina.
Problémem je, že představy obcí o podobě jejich symbolů často neodpovídají tomu, co je z hlediska těchto disciplín přijatelné. Odvolávají se často na znaky udílené v 19. či 20. století, které – hovorově řečeno – často vypadají tak, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Ve znacích proto nacházíme například krajinu s kostelem, loukou, lesem a pasoucí se laní a podobně. Součástí městských znaků tehdy často bývaly i hradební koruny postavené na horní stranu štítu či ozdobné lemování, takzvaná arabeska, což se dnes toleruje jen u historických znaků.
Práce v komisi je tak často o diplomatickém vyjednávání a nalezení souhry či alespoň přijatelného kompromisu mezi odbornými požadavky a přáním obce. Obtížnější bývá ale často jednání s některými heraldiky, které si obce občas najímají. Často se cítí být postupem komise uraženi, odmítají nejen jakékoli změny, ale i diskusi.
Existuje nějaký předpis na to, jak se správně obecní symboly tvoří, aby se nad nimi pak nevyděsil odborník?
Základní heraldické zásady pro tvorbu obecních symbolů, kterých by se obce měly držet, jsou každému k dispozici na webových stránkách. Neznamená to bohužel, že se jimi všichni řídí. Naším cílem je nacházet rovnováhu mezi přáním obce a tím, co je realizovatelné.
Některé menší obce o znak a vlajku vůbec neusilují, pro jiné jsou naopak velmi důležité. Takové obce pak většinou využijí služeb místního nadšence pro historii, anebo se obrátí na služby odborníků, provozovatelů jakýchsi heraldických kanceláří, které jim symboly navrhnou. Některé z nich spoléhají na vlastní nápady, jiné provádějí intenzivní heraldický výzkum a snaží se, aby znak vycházel z lokálních tradic. Platí přitom, že vlajka se vždy odvozuje od znaku, a nikoli naopak.
Symboly pak musí schválit zastupitelstvo, které k tomu občas využívá i místní referenda. Pro takové akce ale bývá typické, že si veřejnost často zvolí z odborného hlediska nejhorší návrh – ten nejsložitější a s nejvíce barvičkami… Pak nezbývá než takový znak schválit, anebo se pokusit jednat o jeho změně a přetvoření do přijatelnější podoby.
Zobecnil byste, co se v návrzích smí a nesmí?
Znaky by měly být co nejjednodušší a snadno popsatelné. Nesmí obsahovat takzvané 3D figury, tedy nemohou být prostorové nebo stínované. Tyhle zásady samozřejmě neplatily vždycky. Zejména v 19. a na počátku 20. století vznikaly znaky, ve kterých najdeme realistické stavby nebo historické osobnosti. Dnes se ovšem dává přednost jednoduchosti nad složitostí a symbolům nad realistickým popisem skutečnosti.
Jak podle vás dnešní společnost vnímá roli obecních symbolů? Dopadá na jejich význam třeba postupující globalizace, když svou identitu v časech, kdy mizí hranice mezi státy, lidé odvozují i od jiných věcí?
To je pro mě otevřená otázka, ale myslím, že jejich význam neslábne. Z ohlasů obcí víme, že řada z nich si na kontinuitě zakládá a snaží se o vytvoření symbolů, které by vstoupily do obecného povědomí a přežily generace. Třeba Praha má od roku 1649 prakticky stejný znak, kdysi udělený jako ocenění úspěšného odporu proti Švédům roku 1649. Původně šlo o znak Starého Města, který se ovšem po sloučení měst pražských za vlády Josefa II. začal užívat pro celé královské hlavní město.
Pokud v symbolech přeci jen dochází ke změnám, bývají často v režii politiků. Mnozí z nich podléhají dojmu, že se musejí za každou cenu odvrátit do historie a místo „zastaralých“ znaků vytvořit logo. Pro ně žádná heraldická či vexilologická pravidla neplatí a politici mají za to, že je možné měnit je kdykoliv. V některých městech se proto s historickými symboly už téměř nesetkáme. Historický znak Prahy dnes už téměř zmizel a nahradil ho nic neříkající čtverec – či snad kniha – s poházenými písmeny. Původní znak ještě najdeme na kanálech a betonových obrubách odpadkových košů, jejichž nahrazení by bylo příliš nákladné. A pak je k vidění ještě v záhlaví Pohřebního ústavu hl. města Prahy.
Dalo by se tedy říct, že velká města se spíš nechají strhnout globalizací a nelpí na znaku tolik jako malé obce?
Je to možné. Ale není vyloučeno, že jde i o dědictví komunismu: vykořeňování staletých tradic a vědomé likvidace elit. Vídeň, Paříž či Londýn jsou také evropské metropole, ale Praha se jako jediná za svůj znak stydí a schovává se za logo. U menších obcí je to jiné. Zejména ty, které své symboly získaly teprve v předcházejících desetiletích, se často snaží o jejich zviditelnění a zápis do obecného povědomí. Řada vesnic i městeček má u cedule se jménem obce ještě jednu se znakem. Tak se vytváří historická paměť.
Mluvíme o vztahu obcí k obecním znakům. Mají tyto symboly význam i pro obyčejného člověka? Má podle vás městský znak Prahy význam pro Pražany?
Měl by mít. A Praha by se měla snažit, aby měl. Znak svou podobou sleduje dramatické i slavné dějiny české metropole. Hradba a věže byly symbolem moci a autonomie středověkých měst, obrněná paže v bráně pak odkazuje na úspěšnou obranu Prahy před švédským vojskem z roku 1648 a v tomto ohledu je rozhodně srozumitelnějším symbolem než třeba mariánský sloup na Staroměstském náměstí.
Myslíte, že si lidé příběhy městských znaků, o kterých mluvíte, uvědomují?
Těžko říct, ale jejich příběhy jsou velmi zajímavé. Po vzniku Československa byly například ze znaků Českých Budějovic a Brna odstraněny všechny symboly připomínající zaniklou habsburskou monarchii, které byly v rozporu s oficiální státní ideologií. Podobně byl při příležitosti 900 let existence města Chebu roku 1962 změněn znak města, ve kterém říšskou orlici – v představách mnohých chybně spojenou s Němci – nahradil český lev převýšený pěticípou hvězdou. Na rozdíl od Brna a Budějovic se ale Cheb po roce 1990 k původnímu znaku vrátil, protože ona negativní konotace spojená s Němci a jejich odsunem vymizela a větší naléhavost mělo odstranění socialistických symbolů.
Je pro města těžké přejít k novému znaku?
Jakákoli změna znaku je neobvyklá, protože je v příkrém rozporu s kontinuitou, která představuje hlavní zásadu heraldiky. Něco jiného bývalo v minulosti takzvané polepšení – odměna jedince či města změnou znaku například přidáním českého lva či říšské orlice, císařské koruny, panovnického monogramu či jiného symbolu vladařské přízně. Úplná proměna znaku je ale velmi vzácná. Jednou z hlavních zásad heraldiky, a to jak městské, tak šlechtické či občanské, by totiž měla být tradice. Se zásadnější změnou obecního symbolu jsem se setkal snad jen v jednom případě, kdy si město přidalo do znaku vavřínový věnec a sousední vesnice se mu vysmívala, že znak vypadá až moc pohřebně. Docházelo kvůli tomu k hádkám v hospodách a místní zastupitelstvo se proto rozhodlo znak upravit, aby lépe odpovídal cti místních obyvatel a ti se s ním mohli více identifikovat.
Tady máme tu relevanci pro dnešního člověka.
Ano, dá se to tak říct.
Liší se v něčem městské znaky či celkově heraldika a vexilologie v Česku a v zahraničí?
Heraldici i vexilologové se scházejí na národní i na mezinárodní úrovni. Já jsem členem Académie Internationale d’Héraldique, celosvětové společnosti se sídlem v Antverpách, která pořádá kongresy a workshopy věnující se odlišnostem heraldiky. Heraldika středoevropská a západoevropská jsou odlišné nikoliv ve věci základních pravidel, ale v regionálních specifikách. Ve střední Evropě se v heraldice rozeznávají dva kovy, zlato a stříbro, a vedle nich čtyři základní barvy: modrá, červená, černá a zelená. Ve Španělsku ale znají navíc žlutou i bílou, nebeskou, oranžovou i broskvovou. To v Čechách neznáme.
A proč?
Jednoznačnou odpověď nemáme. Heraldika jako taková je společná pro celou západokřesťanskou Evropu. Stejně ale jako existují rozdíly v jazycích, najdeme i odlišnosti v této disciplíně. Ve středoevropské heraldice je zvykem, že všichni členové rodu nosí stejný znak. V Británii to ovšem není možné. Šlechtické tituly zde dědí jen prvorození. Původní znak tedy náleží jen hlavě rodu, která disponuje titulem, zatímco znaky ostatních jsou dílčím způsobem odlišené.
Narazil jste během své kariéry na znak, který vás překvapil vzhledem nebo symbolikou, nebo vám utkvěl v paměti něčím jiným?
Osobně mám raději starší obecní symboly s tradicí. Znaky, které vycházejí z určité symboliky – například odkazují na zakladatele či vlastníky obce nebo světce, kterému je zasvěcený místní kostel. Ovšem některé obce stojí o to, aby měly ve svém znaku kapli či zvonici, která stojí na návsi, a to nejlépe v realistické podobě. Pak bývá dohoda někdy obtížná.
Kde jsou znalci jako vy ještě potřeba? Kam heraldika v běžném životě proniká?
To souvisí s identitami, o kterých jsme se bavili. Dnes stejně jako v minulých letech hledá mnoho lidí své kořeny a řada z nich není spokojených se svým sociálním postavením. Mnoho z nich pátrá po svých předcích, někteří si dokonce volí osobní znaky. Najdou se ale i tací, kteří doufají ve svůj šlechtický původ, nebo jsou o něm dokonce přesvědčeni. Shromažďují se v různých rodopisných společnostech, někdy i v poměrně zvláštních organizacích. Na jednu stranu to působí směšně, na stranu druhou je to zajímavá ukázka historického resentimentu v postmoderní době. Na Slovensku je ale udílení znaků fyzickým osobám naprosto běžné a jejich znaky eviduje tamní ministerstvo vnitra na svých webových stránkách.
Pro mě osobně je ale nejzajímavější heraldika šlechtická, což souvisí i s mou specializací, tedy studiem elit. Měl jsem to štěstí, že jsem se před více než 30 lety seznámil s Michalem Fialou, který stejně jako já absolvoval na Filozofické fakultě UK obor Pomocné vědy historické a archivnictví. Na rozdíl ode mě není jen heraldikem-teoretikem, ale především vynikajícím kreslířem. Spolu vytváříme webové stránky www.novanobilitas.eu, pro které už nakreslil více než 1500 erbů a napsal velkou část příslušných hesel. Myslím, že jde o nejrozsáhlejší projekt svého druhu.
Nejživější součástí dnešní české heraldiky je církevní heraldika – spolu s heraldikou státní a obecní. Každý církevní hodnostář od faráře výš totiž může mít vlastní znak. Dnes jsou známé zejména osobní znaky biskupů a arcibiskupů, ale vznikají také znaky farností a podobně. Nejrozšířenější je ale obecní heraldika. V Poslanecké sněmovně se každým rokem hromadí žádosti o nové znaky a vlajky a často je jich tolik, že se dají vyřídit až po několika měsících. Pro mě je to zajímavý doklad propojení středověkých tradic se současností.
