Samozřejmě, že nás volby neznervózňují. Kdepak. Je to svátek demokracie a dospělý člověk emocemi šetří. Ovšem když už náhodou z politiky trochu napnutý je – a v horším případě mu dochází humor –, co s tím? Ptali jsme se tří duchovních.
Text: Zuzana Válková
Působí v různých komunitách, ovlivňují je odlišné náboženské a intelektuální tradice, mají jiné povahy i životní zkušenosti. Veřejný prostor je den před volbami plný politických analýz, konfliktů i denervujících odhalení, proto jsme s hosty předvolebního speciálu magazínu Small Talk, do nějž přijali pozvání reformní rabín David Maxa, cestující buddhistická učitelka Veronika Hokovská a katolický kněz Dariusz Sputo, řešili, jak nevzdat drobnou demokratickou práci – a nepřijít o náladu.
Co tedy dělat, působí-li na nás nejbližší výhledy jako předehra ke slavné Cimrmanově operetě Proso složené metodou takzvané frustrační kompozice, v níž fázi očekávání střídá fáze zklamání?
Rabín David Maxa: Civilizační úzkost nejspíš občas zažije každý
Vstřícný mladý duchovní je rabínem pražské progresivní židovské komunity Ec Chajim (v překladu z hebrejštiny to znamená „Strom života“), stejný úřad zastává v Židovské obci v Liberci a v Děčíně a ve Federaci židovských obcí v České republice. K tématu, jímž je jistá předvolební úzkost, se staví s porozuměním i schopností udělat krok nad téma: sdílí svou osobní metodu práce s frustrací a připomíná, že zodpovědnost člověka za stav světa se neomezuje na dva dny jednou za čtyři roky.
Díky své rozcestovanosti máte dobrou možnost srovnávat. Jakou náladu vnímáte v židovských komunitách v souvislosti s volbami?
Pro lidi, s nimiž se setkávám, je to téma, kterým se skutečně zabývají. Když jsme společně v synagoze, všímám si, že je u nich spojené s určitou dávkou nejistoty. Lidé přemýšlejí, co a jak bude. V našich komunitách se snažím politickým rozhovorům na konkrétní témata vyhýbat a nikoho se neptám, koho bude volit, aby se to nestalo záminkou ke konfliktu. Nicméně rozhovory o hodnotách pochopitelně nepomíjíme. Ale ptala jste se na náladu – cítím z lidí nejistotu i napětí.
Řekl byste, že se přenáší i na vás? Některé lidi jímá úzkost a mají tendenci pátek a sobotu vnímat jako dva dny, kdy spolu svedou boj dobro se zlem, přestože by to třeba nepřiznali.
Vedle nejistoty, kterou cítím z okolí, mám i já pocit, že jde o důležité dva dny, které rozhodnou o osudu země na další čtyři roky. Je důležité volit správně, ale také mít zájem o ostatní: jeden židovský spisovatel a přeživší šoa řekl, že protikladem lásky není nenávist, nýbrž lhostejnost. Můžeme si z toho vzít poučení, že pokud budeme lhostejní a nedáme tomuto okamžiku důležitost, který si zaslouží, můžeme se potýkat s následky, jaké se nám nebudou líbit.
Nikdo zatím neví, jak volby dopadnou, ale člověk si umí představit leccos. Vezměme si proto klasické cimrmanovské „po fázi očekávání nastává fáze zklamání“ citované v úvodu. Jak s ním pracujete, když už na něj dojde? Máte na zklamání nějakou metodu?
Má metoda není vyčtená z knih, pramení z mé osobní zkušenosti. Zdá se mi dobré nechat podobnou emoci chvíli působit, nesnažit se ji potlačovat, ale prostě si jí projít. Pokusit se jí porozumět a nahlédnout, co mě k ní vedlo. Když jsem studoval, učitelé nám říkali, že musíme být schopní se zastavit a zanalyzovat, co od nás ta emoce chce. Pak ovšem přijde okamžik, kdy je dobré ji ohraničit a ukončit ji. Vysvětlím vám to na příkladu – na židovském kalendáři v případě Nového roku. Nový rok v židovském kalendáři není bujarou oslavou návratu slunce uprostřed zimy a nemá nic společného s oslavou občanského nového roku. Židovský Nový rok vychází na podzim a je spojený se sebereflexí.
Sebereflexe přichází ve formě, které hebrejština říká ‚zúčtování dušeʻ. Jde o období, kdy se snažíme najít a shrnout to, co se nám za uplynulý rok stalo, co bychom měli zlepšit, připomenout si, kdo nám ublížil a komu jsme ublížili my. Z toho všeho bychom měli vyvodit nějaký závěr. Tomu konceptu a efektu se hebrejsky říká tešuva, návrat. Lidé to občas překládají jako pokání, ale jde o mnohem víc – jde o návrat k tomu, co je správné. Přirovnal bych to k bludišti, jaké občas najdete vytištěné v novinách: člověk vezme tužku a tou bloudí labyrintem tak dlouho, dokud z něj nenajde cestu ven. Když někde špatně odbočí, musí se tužkou vrátit zpátky. Tešuva je něco podobného. Pak přichází svátek Jom kipur, židovský den smíření, kdy by se člověk měl smířit s Bohem i s ostatními. Kapara, hebrejsky smíření, vychází ze slova kaporet, což je v klasickém biblickém myšlení víko na arše úmluvy. Jde o víko, které věci překrývá – smíření je v tomto smyslu překrytí. Špatné věci sice zůstávají tam, kde byly, ale my je dokážeme uzavřít, oddělit se od nich, a ačkoliv na ně nezapomínáme, máme možnost jít dál.
Stalo se vám někdy, že byste pocítil cosi jako civilizační úzkost? Měl pocit, že věci jdou nezadržitelně k horšímu? Pokud ano, co s tím děláte?
Mám pocit, že něco podobného občas zažije každý. Takový pesimismus může vyvstávat z aktuální situace, na druhou stranu židovství, jímž jsem ovlivněn, je v perspektivě směřování všech věcí velice optimistické. I já se proto snažím být optimistou. Židovství má vizi, že nakonec všechno dobře dopadne. Jde o tradiční představu o příchodu mesiáše, někteří lidé ho vnímají jako éru, příští svět, ve kterém už bude všechno v pořádku. V progresivním židovství, které zastupuji, ovšem také existuje silná představa, že by se člověk měl podílet na takzvaném tikun olam. V překladu do češtiny to znamená „náprava“ nebo „opravení světa“. V tradičním židovském pojetí jde o kabalistickou myšlenku, která říká, že když se člověk modlí a zaobírá se učením, ve světě se něco nepozorovaně mění k lepšímu. V moderním pojetí podobné aktivity – ale i mnohé další – vedou jednotlivce k tomu, aby lépe vnímal okolní svět a snažil se ho malými činy zlepšovat. Jaké to jsou? Třeba snaha chovat se dobře k životnímu prostředí. Počítají se i malé věci, klidně třídění odpadu. Může se zdát, že je to málo, ale v židovské tradici jsou i tyto drobnosti významné. Člověk by se měl starat o sociální spravedlnost, pomáhat těm, kteří na tom nejsou dobře finančně nebo emocionálně. Dobrý skutek ovšem není vnímán jen jako charita, dobrovolný čin, je to povinnost každého odpovědného člověka. Do konceptu tikun olam spadá spousta dalších věcí, které mají směřovat k tomu, že svět kolem sebe opravdu zlepšujeme. Čili židovství je v tomto smyslu optimistické. I já věřím, že věci dobře dopadnou. Člověk by neměl podlehnout pesimismu a stále se snažit. Jak říká jedna rabínská moudrost: „Není na tobě dokončit práci, ale nemůžeš v ní ustat.“
Buddhistická učitelka Veronika Hokovská: Svět je možné prožívat prostřednictvím soucitu a moudrosti
„Jediným cílem buddhismu je vyrábět šťastné lidi,“ říká občas oblíbený duchovní dánského původu, lama Ole Nydahl, jeden z prvních evropských žáků 16. Karmapy, do roku 1981 nejvyššího představeného buddhistické školy s názvem Karma Kagjü. Ta je známa také jako Diamantová cesta. Veronika Hokovská předává své zkušenosti českým zájemcům o buddhismus z pověření lamy Oleho Nydahla; nauce propojující moudrost Východu s praktickými aspekty života na Západě se věnuje déle než 20 let. Následující odpověď krátkodobé politické okolnosti pomíjí – a míří rovnou k nastavení lidské mysli.
Cítím úzkost, protože mám konkrétní očekávání výsledku ve vnější realitě – třeba výsledku voleb –, a ten se možná nesplní. Jak s tím mám pracovat?
Pokud se na to člověk podívá jako buddhista, tak očekávání i obavy vycházejí z hlubokého návyku prožívat sama sebe jako skutečně existující entitu, „ego“, a vnější svět jako realitu, která tomuto egu něco dává či bere. Tento způsob prožívání světa a sama sebe nenabízí mnoho svobody a jsme vždy zranitelní zklamáním a ztrátou.
Buddha rozpoznal, že ego i takzvaný vnější svět jsou složené z mnoha podmínek, a tedy nejsou nezávisle existující. A tedy spíše než na základě očekávání a obav je možné svět prožívat z pohledu soucitu a moudrosti a pochopení toho, že naše „realita“ se mění v závislosti na nastavení naší mysli. Nemůžeme předělávat svět, ale můžeme rozpoznat kvality vlastní mysli a změnit své prožívání trvalým a smysluplným způsobem. Na praktické úrovni to znamená jednat tak, jak je dlouhodobě užitečné co největšímu počtu lidí, ne na základě krátkodobé popularity či rychlého zisku. Tedy žít s perspektivou větší vnitřní svobody, sebeúcty a radosti.
Z pohledu buddhismu je život naplněný, pokud jsme užiteční druhým, svobodní a radostní v osobním životě. Gjalwa Karmapa Thaje Dordže, hlavní představitel školy Karma Kagjü, tomu říká „inner wealth“, vnitřní bohatství. Znamená to, že se samozřejmě dál zajímáme o svět kolem sebe a snažíme se o dobrá rozhodnutí, ale je třeba chápat i to, jak se věci mají.
V buddhismu Diamantové cesty, kterou na Západě předává Lama Ole Nydahl, to znamená vnímat svět jako vyjádření bohatství mysli a lidi kolem sebe jako dokonalé buddhy, kteří svou podstatu možná ještě nerozpoznali. Tento pohled dává moudrost a sílu být relevantní v každodenních situacích, a zároveň dává našemu životu nadčasový rámec.
Kněz Dariusz Sputo: Znám skvělé lidi, co v sobě mají „Božího redbulla“
Akční rádius otce Darka, jak mu říkají farníci, přátelé i podporovatelé z Ostravska, pokrývá mnoho oblastí, jaké si voliči z relativně blahobytných center často jen představují, případně jim naslouchají jako starostem „těch druhých“. Otec Darek z římskokatolické farnosti v Ostravě-Kunčičkách ovšem problémy spojené s chudobou, nezaměstnaností i komplikovanými životními okolnostmi řeší více než 15 let. Nad Kunčičkami visí status vyloučené lokality. Když se ovšem člověk do Kunčiček vydá a seznámí se s mimořádně energickými místními, kteří se tamní poměry snaží zlepšit, začne mu taková nálepka připadat škodlivá i nedůstojná.
Jak se vám daří, pane faráři?
Jsem zdráv, v uplynulém roce jsem nechytil covid a jsem očkovaný, což jsem potřeboval kvůli cestování i návštěvám škol. Takže jsem v pořádku, děkuji.
Jakou náladu pozorujete v Kunčičkách ve spojitosti s volbami? Zajímají vaše farníky?
Kdybych to hodnotil podle neděle, kdy se nás sešlo v kostele víc, řekl bych, že lidé příliš neměli zájem si o tom povídat. Na konverzačně míněnou otázku „koho budete volit?“ jsem nedostal jedinou odpověď. Víte, podle mých pozorování mají zdejší lidé po covidu úplně jiné starosti. Spousta věcí v jejich životě zůstala stát a teď je potřeba je znovu oživit: práci, školu… Popravdě, já sám ještě nejsem stoprocentně rozhodnutý, koho budu volit. Mám sice nějaké tipy, ale je třeba je ještě promodlit a zamyslet se nad nimi. U nás na Ostravsku se říká „raději volit menší zlo než menší dobro“.
Máte ve spojitosti s volbami nějaká očekávání, přání nebo obavy? Připouštíte si nějakou emoci?
Emoce člověka provázejí pořád, ať už jsou volby, nebo nejsou. Ale zjitřenějších emocí si všímám u některých větších organizací v regionu, které mohou volební výsledky ovlivnit, a také se místy vzpamatovali někteří političtí kandidáti, kteří se chtějí ukázat. Z ničeho nic mi třeba zavolají na faru a ptají se: „Otče, nepotřebujete něco? Rádi bychom pomohli…“ A vzpomenou si na záležitost, která leží na stole půl roku. Ale tak to asi v životě je a bude. Nutno ovšem říci, že my jsme za naše politické vedení – přinejmenším na komunální úrovni – rádi. Náš pan starosta má o dění v obci zájem, chodí na akce, které pořádáme, diskutuje s lidmi, ptá se jich, co by potřebovali, komunikuje s dalšími postavami zdejšího veřejného života, které mají za obec zodpovědnost. Před týdnem jsme slavili dožínky čtyř národů, přijelo k nám přes 400 lidí z Polska i Slovenska, byla tu úžasná atmosféra. Bylo vidět, že si hosté z akce odnesli to, co jim dlouho chybělo: radost ze setkávání a pozitivní energii. Volby neřešil vůbec nikdo. Spíš se o sebe lidé obyčejně zajímali: Jak se máte? Je u vás všechno v pořádku? Máte práci? A to je vám taková pěkná věc: volají mi lidé z místních velkých firem, kteří během pandemie přišli o zaměstnance, a nabízejí našim lidem místa. Občas v ohláškách říkám, že kdo by měl zájem, ať za mnou přijde, protože je možnost dobře si vydělat na chleba a zabezpečit rodinu – protože kdo ví, co bude.
Setkávání tváří v tvář je jedna věc, zvlášť, je-li takhle příjemné, ale co sociální sítě, jste na nich aktivní? Víte, jaká tam občas panuje nálada?
Na to mám pastoračního asistenta: to je člověk, který by mohl mít na sítích trvalé bydliště. Ten mi vždycky poreferuje. Já spíš sleduji zprávy, občas si o politice něco poslechnu v rámci společenství. Pak si o politice povídám třeba s místními hasiči – ti mají vždycky v pátek takové celotýdenní setkání, přijdou si „podřystat“, zasmát se, postěžovat si. Tam všechno rozebíráme. Byl jsem s nimi minulý týden a o volbách opravdu nikdo nemluvil.
Máte někdy pocit, že se na světě „všechno zhoršuje“? Doléhá na vás někdy civilizační úzkost?
Už na mě párkrát dolehla, ale ve svém nitru ji nerealizuji. Snažím se ji nepřipouštět. Její kořeny možná souvisejí s covidem, nevím; člověk si dlouho kladl otázku: co má pandemie v našem životě změnit? A možná něco opravdu změnila. Lidé si na sebe našli čas, mimo jiné. Manželé jeden na druhého, rodiče na děti, děti na rodiče. První vlna vzbudila mezi lidmi vlnu obrovské solidarity, nabídnutá ruka potkávala nabídnutou ruku, stejně tak dobré slovo. Farníci šili roušky, pomáhali jsme prodavačům v místním Tesku, zorganizovali jsme spoustu krásných akcí. Ale to bych vytkl do samostatného rámečku. Pokud jde o můj pocit ze světa, něco je trochu jinak, a nemyslím, že lépe. Myslíme hodně sami na sebe. Teď jsme sice o prázdninách dostali možnost trochu si odpočinout, mohli jsme vyjet za hranice, ale po návratu do reality jsou lidé znovu zmatení: jak nosit nebo nenosit roušky, očkovat se, neočkovat… Jako kněz jsem byl během pandemie v mnoha rodinách, které se rozpadaly kvůli nepochopení a pandemické ponorce. Bylo to smutné, spousta manželství se rozvedla, protože manželé už nenašli společné slovo. Bojím se, že toho přibývá. A když necháme covid covidem: vnímám problémy, které bych dřív opravdu nečekal. Třeba česko-polský spor o důl Turów – to je totální katastrofa. Poláci obviňují Čechy, pak kdekoho jiného, nejsou schopní přiznat vinu… Ale já si říkám: dobro vyhraje nad zlem, protože jsou mezi námi skvělí lidé, kteří v sobě mají „Božího redbulla“, jak já říkám, a dokáží společnost nastartovat k něčemu dobrému. Děkuju jim za to. Moudrý člověk také říká, že „s kým se setkáváš, takovým se stáváš“. Je důležité mít kolem sebe fajn lidi. No a od černých oveček se zase dá naučit pokoře.
