Je tomu právě rok, týden a dva dny, co se do českého veřejného prostoru pustili s projektem, jehož cílem je, mimo jiné, představovat expertizu a význam humanitních a společenskovědních oborů. S vědci a vědkyněmi z FF UK probírají aktuální dění v kontextu, který mu často chybí, stává se obětí mediálních zkratek nebo třeba předsudků a klišé.
Studující politolog a filozof Ondřej Černý s žurnalistou a aspirujícím historikem Filipem Liškou začali s popularizací během pandemie, která veřejnost postavila před těžká dilemata nejen přírodovědného či přímo medicínského typu, ale ukázala také, že způsob, jakým se ke krizím vztahujeme, má na jejich průběh zásadní vliv. V čem je tato situace podobná, anebo naopak nesrovnatelná se snahou zorientovat se v informacích týkajících se války na Ukrajině? Filip Liška a Ondřej Černý, nositelé letošní Ceny Jana Palacha za popularizační podcast FF UK s názvem Balast, si z posledních dvou let odnesli řadu postřehů, o které se dělí v následujícím rozhovoru.
Uvažujete někdy o tom, jak vy sami konzumujete média? Zvlášť v časech krize, už druhé v posledních dvou letech?
FL: Jako absolvent bakalářského programu Žurnalistika mám k médiím blízký vztah a přemýšlím o nich denně, coby konzument i tvůrce obsahu. Snažím se průběžně soustředit na širší souvislosti mediální produkce – na jejich vlastnickou strukturu, roli jednotlivých novinářských osobností nebo třeba na vliv konkrétní redakční kultury. Covidová krize mě zastihla v Německu, kde jsem v začátcích svého studia napsal esej o tom, že se jedná o krizi mediální – zdálo se mi bizarní do středu pozornosti stavět neustále aktualizované počty nakažených a mrtvých a na základě těchto dat dělat politiku. Pak jsem svůj postoj přehodnotil, protože vývoj pandemie byl překotnější a krize se na zdravotnické úrovni prohlubovala. S válkou je otázka odstupu od konzumace médií složitější, protože spousta věcí se řeší v reálném čase na sociálních sítích, takže už nesledujeme jen „televizní válku“ v Iráku nebo předtím v Perském zálivu: jde o mnohem náročnější disciplínu. Všichni zažíváme momenty, kdy se člověk může cítit dezorientovaný nebo vůbec nevědět, nač se zrovna dívá. I o tom jsme ostatně s Ondřejem dělali několik dílů Balastu. V našem ukrajinském speciálu jsme se například bavili se studentem bezpečnostních studií o tom, jaké účty na sítích sledovat, protože jsou ověřené a stojí za nimi lidé, kteří se válečné problematice věnují dlouho.
Ještě trochu osobněji: člověk může mít vystudováno leccos, ale umíte si od informací udržet takový odstup, aby vás nestravovaly emoce, třeba úzkost nebo strach?
FL: Tak osobněji – každé ráno se budím s Radiožurnálem. Mám přednastavené rádio, které se zapne a začne hrát, přičemž Radiožurnál je má nejoblíbenější stanice. Když byly v Americe prezidentské volby – nebo kdykoliv se řeší významnější světové události –, místo ranního vysílání s Jiřím Chumem začne speciál s Janem Pokorným. Jak krize na Ukrajině v prvních měsících letošního roku eskalovala, říkal jsem si: „Tak kdy přijde ten den a já se probudím se speciálem Jana Pokorného?“
Rusové obsadili východoukrajinské „republiky“ Doněck a Luhansk v pondělí 21. února, ale speciál pořád nic. Ve čtvrtek 24. února ráno ovšem místo písničky do vysílání cvakla reportáž a já si říkal, že už to zní podezřele… Byl to opravdu onen speciál, který pak trval dva týdny v kuse. První dny jsem se cítil zahlcený, ale bylo to tím, že jsem pořád chtěl vědět, co se děje, a to každou minutu. Nedokázal jsem se od proudu informací odtrhnout. Mému psychickému zdraví to ale moc neprospívalo. Pak jsem na sebe musel vytáhnout bič – šlo o klasické a známé poučky: vyhradil jsem si třeba na konzumaci médií jednu hodinu denně, a to po obědě, kdy jsem měl dobrou náladu… Nedařilo se mi to samozřejmě vždycky. Ale snažil jsem se. A tuhle rutinu se snažím držet, i když se situace může zdát klidnější.
OČ: Já to měl a mám podobně jako Filip. Pandemie na mě ovšem působila jako informační krize v podstatě celou dobu, nejen na počátku. Jsem přitom typ, který čísla nakažených a zemřelých sledoval, to byla první větší krize, kdy byly všechny informace dostupné téměř okamžitě a všechna média na světě reportovala prakticky totéž.
Během pandemie jsem si uvědomil, jak to člověku škodí, a přepnul jsem do módu, kdy média konzumuju omezeně, pečlivě si je vybírám a mnohem víc se zaměřuju na kontextové věci. Krize – tedy její informační stránka – podle mě spočívala v tom, že informace byly v různých ohledech a na různých úrovních neúplné. Číslo pro pochopení situace prostě nestačí.
Jinak s válkou to u mě začalo trochu jinak: Filip se do ní probudil, já s tím, že se něco děje, usínal. Dodělával jsem si věci do školy a v noci sledoval Twitter, kde jsem zaznamenal, že se na Krymu vypínají bezpečnostní kamery. Tušil jsem, že se schyluje k něčemu závažnějšímu, vývoj tomu napovídal. Když invaze začala, po zkušenosti s pandemií jsem se nesnažil nepřetržitě sledovat, co se děje na frontě. Snažil jsem se odchytávat to relevantní – a v tom se snažím pokračovat. Neusiluju o to mít minutový přehled, přestože o hlavních událostech samozřejmě povědomí mám. Protože studuju politologii, snažím se vnímat, co se děje na pozadí, a chápat, oč usilují jednotliví aktéři. Kladu si taky otázku, kdo a proč šíří informace, které se ke mně dostávají: sdělení je jedna věc, ale motivace na jejím pozadí je něco jiného. Jsem si taky vědom řady kognitivních klamů, tedy způsobů, jak mi mozek zjednodušuje okolní dění, aniž bych se o to aktivně snažil. Spoustu odpovědí proto začínám slovem „nevím“.
Konzumace zpráv také znamená, že trávíme spoustu času na platformách, které na tom vydělávají a lidem ve válce to v ničem nepomáhá, nebo jen omezeně. Když chce člověk Ukrajině pomoci, musí dělat něco jiného, být aktivnější. Čili mou cestou je zpřesňování vědomostí o tom, co zpřesnit lze, a nikoliv zabetonovávat se v původních pozicích.
FL: Mimochodem, odpovídat na řadu podstatných otázek slovem „nevím“, jsme se naučili na Filozofické fakultě.
V krizi se člověk naučí vážit si některých osobností třeba právě kvůli tomu, že dovedou říct, že něco nevědí. Kladete si někdy otázku, na koho z řad expertů si dávat pozor? V pandemii jsme se museli naučit vybírat si i „vlastní vědce“ – v médiích se potkávaly osobnosti se stejným nebo velmi podobným zázemím, ale my se museli rozhodnout, komu věřit, přestože odborně jsme do tématu nebyli schopni proniknout.
FL: Můj otec je biochemik s poměrně silnými názory, takže já většinu otázek přírodovědné povahy řešil s ním. Táta se třeba domníval, že v květnu roku 2020 už žádný covid nebude, což pak musel přehodnotit, ale ostřit si názory v rodinném kruhu bylo docela užitečné. Nicméně tohle téma jsme řešili na několika seminářích ve škole – bavili jsme se o covidu a epidemiolozích, z nichž každý říkal něco jiného. Během pandemie se ukázalo, že i přírodní vědy jsou do značné míry závislé nejen na expertize, ale také na interpretaci jednotlivých jevů. Interpretace skutečnosti je přitom gros humanitních věd. Na takový přístup od přírodních věd nejsme příliš zvyklí. V mediálním prostoru navíc očekáváme jasné odpovědi na jasné otázky, a pandemie takovým problémem rozhodně nebyla.
I ve válce hraje roli expertiza, kterou nemusíme sdílet: když pominu nedostupnost primárních dat, člověk by měl rozumět otázkám vojenské strategie, technologiím, geopolitickým i ekonomickým souvislostem…
FL: Dokonale v obraze nejsme skoro nikdy a kognitivní zkreslení už zmiňoval Ondra, ale chtěl bych zmínit ještě jeden užitečný nástroj, který se podle mě hodí pro informační krize: je jím velmi přísná skepse. Ke všemu. Ničemu nevěřit přitom není defétistický přístup, ale člověk by měl být připravený na to, že to, co lidé řeknou, bude jejich vlastní porozumění problému. Doplnil bych ovšem důležitou věc: když se bavíme o skepsi v souvislosti s válkou na Ukrajině, tak tady si člověk nemusí dávat zase tak velký pozor na to, jestli se k němu dostávají „objektivní“ informace. Ten konflikt je natolik černobílý a natolik přehledný ve smyslu „dobra“ a „zla“, že je naprosto v pořádku stát na straně ukrajinských hrdinů, kteří brání svou zemi a koneckonců celou Evropu. Brání se agresorovi, a tím je Rusko.
OČ: Válka a pandemie coby informační krize nejsou stejné situace. S pandemií máme zkušenosti všichni. O válce se asi dá říct „já tomu nerozumím“ nebo „těžko říct, jak to doopravdy je“, ale všichni víme, jaké to bylo, když jsme byli zavření doma. Pracujeme s jinou kategorií zkušenosti.
Ještě k odborníkům: přírodovědci často chodili do médií a svá vystoupení brali jako tradiční akademické diskuse, nebyli ovšem připravení své postoje formulovat tak, aby byly srozumitelné. Nebo aby diváci pochopili formát, tedy limity, v němž se debata odehrává. Během pandemie se odborníci nacházeli na škále, přičemž někteří byli, zjednodušeně řečeno, více nebo méně pro lockdown. Vědecký mainstream by se někde potkal. V mediálních debatách byly často vidět hlavně vzdálenější konce této škály. Anebo: hodinová debata odborníků probíhala ve více méně smířlivém tónu, ale rámována byla pomocí nejradikálnějších výroků. Myslím, že by stálo za to zvážit, jestli má do budoucna cenu vést některé typy debat veřejně, anebo nechat vědce, aby si to napřed probrali mezi sebou a vydiskutovali si pozice. Měli by se shodnout na základních věcech, a teprve pak je komunikovat veřejnosti.
Humanitní vědci se spornými oblastmi pracují častěji a možná lépe, protože někdy nemají k dispozici jednoznačná data. Proto si uvědomují, že záleží nejen na tom, jak nakonec formulují odpovědi, ale taky na tom, jak stojí otázka – a celkový kontext problému.
Pokud jde o témata, která si pro Balast vybíráte, řídíte se občas tím, o čem jste osobně přesvědčeni, že ve společnosti zrovna chybí? Nebo to téma chybí vám?
OČ: Obvykle míváme připravených pár dílů dopředu. Teď se věnujeme bohemistice a české literatuře v souvislosti s Karlem Hynkem Máchou, to se ke květnu docela hodí. Ale k tomu, co ve společnosti chybí – a teď mluvím za sebe – zdá se mi, že je mezi lidmi hlad po zhodnocení toho, čím jsme si v uplynulých dvou letech prošli. Přijali jsme narativ „návratu do normálu“ a měli bychom být „zpátky, kde jsme byli“, ale to není pravda. Možná: a to je teď otázka pro humanitní a společenské vědy. Během války bývají odborníci z těchto oblastí slyšet – vysvětlují její historický, politický nebo společenský kontext . Jenže pořád je třeba vyhodnocovat, co s námi pandemie udělala a ještě udělá. Jaká budou 20. léta 20. století? Někteří ekonomové se těšili, jak se vrátíme k původnímu růstu, že zažijeme konjunkturu v rozsahu poválečné obnovy, ale těžko říct, jestli to tak skutečně bude.
FL: Já v tuto chvíli trochu doháním přípravu na témata, která už vymyšlená jsou, a ještě před pár dny jsem žil novou – literární – epizodou Balastu. Ale teď opět nastává období, kdy budeme s Ondrou muset vymyslet další epizody. V principu se snažíme mixovat aktuální záležitosti a k nim dlouhodobější, akademická témata. Osobně jsem byl docela nadšený ukrajinským speciálem, který jsme udělali, a z něj nám vyplynula spousta inspirace, jak koncipovat pokračování.
Mít mezi dvěma krizemi tři vteřiny na nádech by nebylo bývalo špatné.
FL: Dělali jsme si z toho takovou smutnou legraci, říkali jsme si mezi sebou, že pandemie představila prvního ze čtyř jezdců apokalypsy: Nemoc. Teď přišla Válka, po které následuje Hladomor, což je – s přihlédnutím k hořící „obilnici Evropy“ nebo energetické krizi – taky docela přiléhavé. No a poslední, vykupitelský jezdec, je Smrt…
Uzavřít rozhovor klíčovým slovem „smrt“ je docela originální. Necháme to tak?
FL: Možná jsme poslední otázku uzavřeli slovem „smrt“, nicméně nový díl Balastu je o lásce a láska je samozřejmě silnější než smrt!
