S lingvistou Janem Chromým o výzkumu neporozumění, o tom, je-li možné druhému člověku sdělit přesně to, co máme na srdci, i frustraci z míjení se na sociálních sítích.
Vzdělávací kurzy zaštiťující se heslem „komunikujte s jistotou“ už nikdy nebudou jako dřív. Po rozhovoru s lingvistou Janem Chromým z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK, který se zabývá výzkumem neporozumění, se ovšem otevírá prostor pro nové typy školení. Namátkou: „Slaďování pro začátečníky. Jak vyjít vstříc novému mluvčímu a neobětovat zbytky spisovnosti.“ Případně: „Komunikační šumy. Jsou tu s námi, buďte s nimi.“ Nebo třeba: „Predikce pro pokročilé. Odhadněte, o čem bude hádka s partnerem – a co třeba takové jmelí?“
Psycholingvistický výzkum neporozumění nabízí pozoruhodnou perspektivu každodenních situací: k míjení se dochází častěji, než si uvědomujeme, přičemž dokonalé vzájemné pochopení je spíše ideálem než vědecky doložitelnou skutečností. Lingvista na jednoduchých příkladech ukazuje, jakou práci vykonává naše představivost nad rámec sdělovaného, jak naše zkušenosti se světem ovlivňují to, co si myslíme, že je nám řečeno i to, jakou roli hraje v komunikaci vůle se dorozumět. Závěrem je vědec jemně manipulován k osobnímu hodnocení, zdali sociální sítě, jmenovitě Facebook, dorozumění vlastně tak trochu nestojí v cestě.
Je z vědeckého hlediska nějaký rozdíl mezi „neporozuměním“ a „nedorozuměním“?
Nemyslím si, že by to někdo striktně rozlišoval, mně samotnému se ale ten rozdíl líbí. Nedorozumění chápu jako složitější jev, který nám může výrazně zkomplikovat situaci: chybně zareagujeme na to, co zaznělo, a může třeba dojít ke konfliktu. Neporozumění chápu jako něco jemnějšího a často nereflektovaného, něco, o čem nevíme. Jde ale o přirozenou součást vší komunikace. K tomu, abychom si sdělili to, co si myslíme a představujeme, totiž máme omezené jazykové a komunikační prostředky. Přenos informací s sebou vždycky nese šumy.
Jaká část našich interakcí podle vás končí neporozuměním?
To je složitá otázka, museli bychom si ujasnit, jak neporozumění vyčíslíme, i to, jak o něm budeme přemýšlet. Jeden z přístupů, který se mi zdá zajímavý, je sledovat, jak se k sobě lidé prostřednictvím jazyka přibližují a vzájemně se slaďují. To je otázka, kterou se psycholingvistika zabývá posledních 20 let. Takové sladění přitom nikdy není definitivní nebo kompletní: každý člověk má jinou životní zkušenost, komunikační kompetence i znalosti. Dva lidé proto nemohou stejnou věc chápat úplně stejně. V takovém případě může být neporozumění jistou překážkou či odchylkou od slaďování. Tradiční představa, že to, co řekneme nebo napíšeme, má jasný význam a myšlenkovou náplň, je nepřesná. Lidé si nerozumějí mnohem častěji, než si uvědomují.
Zmínil jste slaďování – jde třeba o situaci, kdy se poprvé setkám s cizím člověkem a během prvních pár vteřin musím přijít na to, jak se s ním co nejlíp bavit?
Třeba. Slaďování se dá dobře ukázat na formálních jevech čili ne na tom, co si říkáme, ale jak to říkáme. Například: setkáte se s někým, kdo mluví nespisovně, zatímco vy mluvíte spisovnou češtinou. Časem se dost možná začnete vzájemně přibližovat – vy ze své spisovnosti slevíte, druhý na ní přidá. Něco podobného se odehrává i na gramatické úrovni. Výzkumy ukazují, že pokud budete používat konkrétní větnou strukturu, váš protějšek ji může začít častěji používat také. Jiný příklad: v češtině můžete například vcelku volně měnit slovosled: dá se říct „Petr potkal Pavla“, ale i „Pavla potkal Petr“, přičemž první varianta je častější. Když ale budete v konverzaci hodně používat druhý typ slovosledu, je pravděpodobné, že takový slovosled začne alespoň částečně používat i osoba, se kterou mluvíte.
A co slaďování ve významové rovině?
Sledovat ho je složitější, ale ne nemožné. Existují například experimenty s kategorizací jevů a objektů. Představte si různé nádoby, které se nějak označují: třeba hrnek, šálek, sklenička, půllitr, kelímek a podobně. Existují však předměty, které jsou někde na pomezí. Třeba skleněná nádoba s ouškem – je to ještě sklenička, nebo už hrnek? V experimentálním výzkumu můžete například navodit situaci, kdy experimentátor něco dělá s různými nádobami a pro předměty, které bychom spíše nazvali „sklenička“, používá slovo „hrnek“. Následně se testuje, nakolik tohle označení přijímají i osoby, které s experimentátorem v této situaci komunikují. Ukazuje se, že naše pojmové kategorie čili třeba to, co všechno označujeme slovem „hrnek“, mají poměrně tvárné hranice a že se tyhle hranice mohou posouvat právě vlivem způsobu, jak věci pojmenovávají lidé okolo nás.
Jak jinak se ještě neporozumění zkoumá?
V lingvistice zatím nejde o dominantní téma. Spousta lingvistů vychází z předpokladu, že si prostě rozumíme, a snaží se popsat, jak to funguje. Neporozumění se ale dá zkoumat z různých úhlů. Například se experimentuje s takzvanými sémantickými iluzemi. Zeptáte se například, kolik zvířat každého druhu si vzal Mojžíš na svou archu. Pokud lidé tenhle chyták neznají – a vědí něco o Bibli –, je pravděpodobné, že odpoví „dvě“. Málokdo si totiž uvědomí, že Mojžíš žádnou archu neměl, ale že to byl Noe. Pokud řeknete, že „dvě“ není správná odpověď a neprozradíte, v čem chyba spočívá, není vyloučeno, že se váš protějšek zarazí nebo se dokonce začne hádat. Tomuhle se říká sémantická iluze. Vědci je zkoumají od 80. let 20. století a jejich zásadním zjištěním je, že z vět, které slyšíme nebo čteme, si často nebereme všechny informace. K tomu, abychom dostatečně dobře pochopili, co nám druhý říká, to totiž nepotřebujeme. Úplně všechny informace z věty získat můžeme – to se třeba může povést chytrému a motivovanému dítěti, které dostane za úkol udělat důkladný větný rozbor. Identickou větu, pronesenou v kavárně, může posluchač zpracovat jen tak napůl, anebo dokonce špatně. Podle určitého přístupu v psycholingvistice vynakládáme na porozumění takové množství energie, které nám v tu chvíli připadá odpovídající. Někdy energii šetříme natolik, že druhého člověka pochopíme špatně, nebo dokonce ani pořádně nevíme, co nám druhý člověk zrovna řekl.
Hraje v naší schopnosti porozumět druhému nějakou roli naše očekávání toho, co si myslíme, že se dozvíme?
Nepochybně. Výzkum predikce ve zpracování informací hraje v současné psycholingvistice poměrně významnou roli. Výzkum ukazuje, že během komunikace odhadujeme, co ten druhý řekne, anebo co bude následovat v textu, který čteme. Takový odhad nám pomáhá sdělení zpracovat. Naši schopnost předvídat to, co může následovat, znovu ovlivňuje naše znalost světa i sociálních situací.
Dal byste mi příklad, jak takové odhadování probíhá?
Když někdo začne mluvit o mobilu, budeme spíš předpokládat, že nám chce říct, že s někým telefonoval, telefon nefunguje nebo mu třeba spadl na zem. Méně už budeme počítat s tím, že by předmětem našeho hovoru byl mobil s andělskými křídly, který létá ve vzduchu. Ve výzkumu porozumění nebo neporozumění tedy hrají klíčovou roli naše znalosti a zkušenosti se světem, nejen jazykové schopnosti. Naše predikce nás ovšem mohou svést i na scestí – když se náš odhad nepotvrdí, může nám to porozumění značně zkomplikovat.
Nejsou tyhle odhady podstatou některých partnerských hádek? „Stejně vím, co mi řekneš, a tak radši nic neřeknu…“
Do jisté míry. V konfliktních komunikačních situacích, kdy se snažíme něco vyřešit – nebo taky nevyřešit, prostě to přestát –, můžeme predikovat i na této úrovni, může nás to nutit i jinak formulovat, abychom si nakonec „nevyslechli, co slyšet nechceme“. Predikovat se ovšem dá i na ryze gramatické úrovni. Když třeba začnu větu slovy „Táta myje…“, může posluchač s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, že uvedu i předmět věty, tedy co táta myje. Je to proto, že sloveso „mýt“ v češtině vyžaduje doplnění předmětem, jinak věta není úplná. Psycholingvistické výzkumy ukazují, že tohle je pro naše porozumění strašně důležité.
Dá se o podobných odhadech, tedy predikcích, jak říkáte, mluvit i v případě čtení?
Určitě. Když si čtete o tématu, které vidíte poprvé v životě, můžete mít potíže se v něm zorientovat. Pokud si čtete o tématu z oboru, kterým se zabýváte, budete to mít snadnější. Kladu si ovšem otázku, jestli někdy nemůže naše předchozí znalost porozumění textu taky trochu komplikovat. Například u názorových textů: mám-li v nějaké oblasti pevný, hodnotící názor, a budu číst text, který je s mým názorem v nesouladu, je možné, že to omezí mé porozumění textu, protože obsah bude v konfliktu s tím, co si myslím. To je ale spíš hypotéza pro další výzkum, a rozhodně to asi nebude fungovat úplně přímočaře.
Pro laika jsou laboratoří neporozumění – někdy přímo nedorozumění i příležitostných výbuchů vzteku, ke kterým se musím sama přihlásit – sociální sítě. Jste na nich aktivní? Máte tendence tam někomu něco vysvětlovat?
Býval jsem aktivní na Facebooku, ale teď už ho používám minimálně. A na mém Twitteru se velké diskuse nevedou, což mi vyhovuje. Sleduji ho hlavně z pracovních důvodů, protože hodně zahraničních kolegů tam informuje o studiích nebo o probíhajících výzkumech.
A čím to, že jste se od Facebooku odrodil?
Kazil mi náladu a kradl mi čas, což mi vadilo asi nejvíc. Také se mi stávalo, že místo toho, abych se něco zajímavého dozvěděl, jsem se s někým zbytečně názorově střetl. Lidé navíc mají tendenci dělit se spíš o negativní zprávy, přičemž já si nemyslím, že je to se světem tak špatné, jak by to z Facebooku mohlo vypadat.
Dá se na tamní debaty dívat z psycholingvistického hlediska?
To je těžké, protože v psycholingvistice se výzkum dělá hlavně experimentálně. Nicméně z obecného lingvistického hlediska se na ně některé mechanismy vztáhnout dají. Je třeba možné přemýšlet o rozdílech mezi psanou a mluvenou komunikací. Psaná komunikace je na Facebooku dost rychlá a chybí jí situační kontext. Lidé, kteří se spolu na síti baví, se nejenže nevidí, ale také o sobě často vůbec nic nevědí, což se v mluvené komunikaci stává poměrně zřídka. I pokud k sobě tedy účastníci takové komunikace přistupují vstřícně, je docela náročné, aby si porozuměli. Další problém je nicméně to, že k sobě účastníci komunikace na sociálních sítích často vůbec vstřícně nepřistupují. V lingvistické pragmatice se mluví o principu komunikační kooperace – předpokladem úspěšné komunikace je snaha se dorozumět. Pokud je tento princip narušený, dochází spíš k paralelním monologům. V případě Facebooku ovšem za neporozuměním stojí do značné míry samo médium. Interakce tváří v tvář nám skýtá spoustu informací nad rámec jazykového vstupu, chcete-li „inputu“. Samotný jazykový vstup doplněný o smajlíky, případně gify, je nesrovnatelně chudší, a tím pádem snáz dezinterpretovatelný.
Z toho, co jste mi vysvětlil, a toho, co znám z osobní zkušenosti, si odnáším dojem – zjednodušeně řečeno –, že člověk je odsouzený k tomu, aby se s druhým snažil dorozumět, a když to nejde, je to krajně frustrující. Debaty na sítích navíc nemívají jasný konec, člověk se vrací do tématu na různých místech, někdy musí stejnou věc vysvětlovat na x způsobů podle toho, s kolika lidmi se o něm baví… Dalo by se podle vás říct, že Facebook je médium, které nám sice umožňuje komunikovat, ale z principu se na něm vlastně domluvit nedá?
To nejsem schopný posoudit. Myslím si, že lidé mají různé zkušenosti a jejich přístup k té platformě je odlišný. To, jak síť vypadá, ovlivňují lidé, kteří jsou aktivní, zároveň ji ovšem používá podstatná skupina lidí, která se na ní aktivně příliš neprojevuje. Proto je těžké něco zobecňovat na základě toho, co vidíme. V každém případě si myslím, že máme sklony Facebook přeceňovat – je to sice hojně užívaný nástroj, ale v naší komunikaci není jediný a podle mě ani nijak dominantní.
Dalo by se nějak shrnout, o kolik procent sdělení přicházíme, když druhého nevidíme? Na střední škole nám kdysi dávali takový pěkný koláčový graf. „Tenhle výsek ukazuje všechno, co je řečeno, tadyhle vidíte, milé děti, jak důležitá je řeč těla…“ Měl byste pro mě taky nějaký prima koláčový graf?
Já mám v lingvistice velkou náklonost ke kvantitativním přístupům a v psycholingvistice se běžně používá poměrně složitá statistika. V tomhle případě ale upřímně nevím, na čem by mělo být takové vyčíslení založené, aby ho bylo možné vztáhnout na nejrůznější typy komunikačních situací. Čili vám žádná čísla neřeknu. Spíš bych se na to podíval z trochu jiného úhlu. Ke komunikaci existují různé přístupy. Jeden z nich, který mi přijde rozumný, říká, že lidé si ve skutečnosti nesdělují žádný obsah, ale snaží se „snížit nejistotu“. Není to tedy tak, že bychom k druhému vysílali významy, které si náš protějšek složí dohromady, ale snažíme se aktivovat jeho zkušenost se světem pomocí sdíleného kódu, tedy jazyka. Velmi jednoduše řečeno se snažíme zkušenost druhého ohraničit tak, aby si představil něco podobného tomu, co máme na mysli. Všechny možnosti, které můžeme v komunikaci použít – jazyk, mimiku, gestikulaci, situační kontext a podobně –, významně slouží ke snižování nejistoty. A čím je náš rejstřík možností užší, tím je těžší tu nejistotu snižovat. Když máme k dispozici jenom psaný jazyk a emotikony, případně nějaké obrázky či gify, bude poměrně vysoká pravděpodobnost, že nejistotu na straně našeho komunikačního partnera snížíme jen málo a že si pak náš komunikační partner to, co píšeme, vyloží úplně jinak, než jak jsme to mysleli.
Dalo by se aspoň s nějakou jistotou říct, že čím dál se člověk drží od sítí, tím méně intenzivní má pocit, že zítra přijde apokalypsa?
To můžu potvrdit. Co jsem se vzdálil z Facebooku, mám opravdu mnohem lepší náladu.
Autorka: Zuzana Válková
