S bohemistkou a lingvistkou Svatavou Škodovou, ředitelkou Letní školy slovanských studií FF UK, o výuce češtiny pro cizince z celého světa, o emocích spjatých s osvojováním nového jazyka a touze neudělat chybu.
Sedá si do první řady a zeširoka se usmívá, s tou by mohla být řeč. Tenhle má na stole tři tužky a dva bloky, asi to s učením myslí vážně. Slečna vzadu zase působí plaše: nadskočila, když ji oslovil kolega z vedlejší lavice. Dát později tyhle studenty do trojice, aby se jejich energie vyrovnaly? Téměř každý, kdo kdy učil větší skupinu cizích lidí, má své postupy, jak rozpustit jejich ostych a naladit je na společné úkoly. …a pak jsou tu pedagogové specializující se na výuku češtiny pro zahraniční studenty z Vietnamu, Číny, Japonska, Spojených států, Německa či Polska.
„Odhady, jak na sebe – a na mě – budou kolegové reagovat, nefungují. Ve smíšené třídě se vůbec nedá předvídat, jak se vyvine skupinová dynamika,“ říká lingvistka a bohemistka Svatava Škodová, která se s kolegy z Ústavu bohemistických studií FF UK od 23. července do 20. srpna 2021 věnovala zhruba stovce zahraničních bohemistů z 26 zemí světa. Ti přijeli na 64. Letní školu slovanských studií nejen proto, aby si výrazně zlepšili češtinu, ale také proto, aby si z Česka odvezli vlastní obrázek o tom, jaká tato země je (nebo není) a seznámili se s tématy, která se v Česku zrovna řeší.
„Lidé, kteří učí cizince, podobnou nepředvídatelnost milují,“ říká Svatava Škodová, na níž je vidět, že nutnost improvizovat v místy komplikovaných společenských situacích jí bytostně vyhovuje. Je také poznat, co ji možná občas trochu rozlaďuje: snaha studentů trefit se do očekávání pedagoga a neschopnost obhájit svůj postoj k rozebíranému tématu. Jak se ovšem ukáže, vůbec nějaký postoj zaujmout také není samo sebou – a hrůzu, že by ve svém hodnocení mohli udělat chybu, mají i Češi.
Letní školu vedete čtyři roky, v Praze se za tu dobu vystřídaly desítky národností. Vzpomenete si, jaké společenské situace nebo reakce studentů vás zezačátku nejvíc překvapovaly?
Ne zezačátku, děje se to stále. Navíc, nesetkávám se s nimi jen během Letní školy, i ve zbytku roku učím převážně cizince. Střídání perspektiv je právě ten důvod, proč to dělám. Zmíním drobnost, která s Letní školou nesouvisí: před pandemií jsem třeba přiletěla do Baku, hlavního města Ázerbájdžánu, kde jsem měla měsíc učit studenty na Fakultě mezinárodních studií na Bakuské slovanské univerzitě. Studenti nebyli zvyklí nosit si do výuky ani tužku a papír. Nebyli zvyklí si dělat poznámky, ani na to, že se mají soustředit a že když mluví učitel, tak oni mlčí. Z jejich strany nešlo o projev neúcty: naopak, byli nadšení, že s nimi jsem, zvali mě k sobě domů o víkendech. Ale jejich studijní standard byl naprosto odlišný, což zarazilo i mého tehdy pětiletého syna, kterého jsem měla s sebou. V hodinách sedával s námi a zezačátku na studenty křičel: „Buďte potichu! Vždyť není nic slyšet!“
Děti se na cizí prostředí adaptují rychle, jak jiné jazyky a neznámé situace vnímá váš syn?
Myslím, že už je bere úplně normálně. Má francouzského tatínka, pohybuje se mezi cizinci, ve třídě má spolužáky z Ukrajiny, z Vietnamu. Je zvyklý ocitat se v situacích, kdy nerozumí. Ví, že se domluví, ale ne vždycky je zcela v obraze a nepřijde mu to divné. Taky je zvyklý, že v jiných zemích se některé situace řeší jinak, než jak se to dělá u nás.
Moment neporozumění je zajímavý: i dospělý občas na chvíli komicky zpanikaří, když se přestane orientovat v komunikaci, a zároveň dovede vynaložit dost úsilí na to, aby to nebylo poznat.
Myslím, že takový panický okamžik zažije čas od času každý, a to i v jazyce, který na nějaké úrovni ovládá. Tenhle „jazykový šok“ často přichází po týdnu až dvou pobytu v cizím prostředí – schválně si toho někdy zkuste všimnout, třeba na delší dovolené. Když dorazíte do země, jejíž jazyk se snažíte zvládnout, nejdřív máte upřímnou radost, že jím můžete mluvit a obklopuje vás. Pokud nejste na pokročilé úrovni – byť i tam k nedorozumění dochází –, vždycky dojdete do momentu frustrace, protože najednou zjistíte, že něco podstatného je bez varování jinak a vám je to nepříjemné. Vaše jazykové já je najednou položené jinam. Jde to těžko ovládnout: obraz světa, který jste si osvojila, neplatí, což je zneklidňující. Je přitom jedno, jestli jde o dítě, které rodiče přivezou do Česka rovnou z Vietnamu, anebo o dospělého na prodloužených vakacích. Většinou přijde chvíle, kdy zjistíte, že vám druzí kvůli cizí řeči lezou na nervy, a vy byste najednou hrozně potřebovala své prostředí.
Znáte pocit frustrace, kdy už slušně ovládáte druhý jazyk, víte, že zvládnete běžné komunikační situace, ale zároveň vám leze na nervy, že to v cizím jazyce nejste vy? Protože vám v rejstříku chybí vaše charakteristické poznámky, vtípky, vůbec neodhadnete, jak na druhé působíte?
Samozřejmě. A teď si představte jinojazyčného přistěhovalce, třeba íránského lékaře, kdybych to dohnala do extrému, který přijde do jiné země a najednou s řečí ztratí i své já. Je v situaci, kdy v běžném životě nemůže pomocí řeči vyjadřovat své emoce, své názory, svá přání ani námitky, a úplně se mu zhroutí existenciální rámec. Všichni si dokážeme představit, jak banálně se vyjadřujeme, když se začneme učit nový cizí jazyk, je to situace, kdy možnosti vyjadřování dalece zaostávají za zkušenostmi, vzděláním a schopnostmi daného člověka. Něco podobného, byť v malém, se člověku stane, když se přesune do jiné skupiny lidí, než na jakou byl donedávna zvyklý, jenže tam se ztracené pozice nabývají nesrovnatelně snáz. V cizí zemi a jazyce to skoro nejde, je to nesmírně frustrující.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste líčila své rané zážitky z výuky vietnamských studentů, kteří přišli do Česka studovat mechatroniku, ale neměli jste k dispozici žádný společný jazyk, takže jste pro ně musela s kolegy vyvinout vlastní systém výuky. Rozněžnila mě vaše poznámka, volně parafrázuji, „byli ochotní učit se cokoliv, a to jakýmkoliv způsobem“.
Já už se nad tím moc nerozněžňuji, protože to je u studentů z asijských zemí standard. Jde o jiný modus učení. Můžu to srovnat třeba Američany, kteří většinou vůbec nevědí, jak se jiný jazyk učí, zatímco studenti z Asie jsou odmalička vedeni v systému „učím se, učím se, učím se“, i když nerozumím obsahu, přičemž v tamním konkurenčním prostředí příliš nezáleží na tom, jakou má učení formu, a už vůbec se od nich nečeká, že do vzdělávacího procesu budou vnášet svůj názor. Na takový přístup v Evropě nejsme zvyklí. V něčem je to pro ně výhoda, protože například na počáteční úrovni jsou ochotnější osvojit si celé jmenné i slovesné paradigma češtiny, přestože opravdu nerozumějí tomu, co se učí. Na druhou stranu s nimi bývá složitější práce v komunikační rovině, protože například nejsou zvyklí konverzovat. V okamžiku, kdy si ve třídě uděláte skupinky a chcete po studentech, aby spolu vedli rozhovor, často ztroskotáte, natož když se jich zeptáte na jejich vlastní názor na určité téma. Pozor, tohle vůbec nesouvisí s inteligencí nebo schopností formulovat, jen s neobvyklostí zadání. Vystavujete je tlaku. Pro vietnamské nebo čínské studenty v bakalářském studiu bohemistiky často jde o největší úkol: naučit se tvořit si názor na literaturu nebo historii.
Dovedla byste na ose „mlčím, protože vůbec nejsem zvyklý nic říkat“ a „debatuji jako Američan z debatního kroužku na právnické fakultě“ někam umístit české studenty?
Tak jako čínští studenti na tom sice nejsme, ale stran komunikačních kompetencí to u nás pořád není nic moc. Když se Čech dostane do prostředí, kde se diskutuje, bývá ochotný se zapojit. Ale není to pro nás přirozené. Když vedu skupiny studentů ze Spojených států, vidím, že ti bývají zvyklí, že musí pořád něco říkat, i kdyby nakrásně neměli co. Někdy je skoro problém je zastavit a říct jim, že ne všechno, co mají na srdci, je relevantní. Rozpohybovat Čechy bývá problém. Když už se to povede, bývá to dobré. I když je pravda, že dostat je do modu „uvolni se, formuluj svůj názor, nikdo tě za něj nebude ponižovat“ bezpracné není. Čech často vyčkává na většinovou pozici. Záleží mu na souznění se skupinou.
Teď sahám ke vzpomínkám ze střední školy, ale vybavuji si, že v hodinách literatury se čekávalo na signál, jestli máme přečtenou knihu pochválit, případně za co přesně. A když někdo pochválil něco, co oficiálně nebylo dost dobré, sklidil posměch. Zažíváte takové situace ještě?
Zažívám. Učím syntax na Pedagogické fakultě na Technické univerzitě v Liberci. V přístupu mých studentů mě často zaráží, že vůbec neumějí bránit své pozice. Nejsou si jistí tím, co znají. I proto nechtějí diskutovat: bojí se, jestli říkají věci správně. Hrozně dlouho jim trvá, než akceptují, že po nich nechci správné odpovědi – že jsou mi upřímně jedno. Žádám je jen o to, aby problém, který jim zadám, nějakým způsobem vyřešili, a pak mi vysvětlili svůj postup. Je to pro ně nesmírně stresující. Mnoho cizinců to takhle nemá. Je ale také pravda, že když se mi v seminářích smíchají japonští studenti s čínskými, objeví se mezi nimi Ukrajinec, Rus, Francouz a Němec, je hrozně zajímavé sledovat, co se stane. Nedá se vůbec předvídat, jak se vyvine skupinová dynamika. V české třídě to trochu odhadnu. V cizojazyčné dopředu nikdy.
Nefungují ani takové ty obecné lidské postřehy typu „tenhle student na mě reaguje, jen co jsem se objevila ve dveřích, asi bude odpovídat, ale tenhle se ošívá a kouká pod lavici, ten se bude stydět“?
Ne, vůbec. Lidé, co učí cizince, právě tohle milují. Těší se na konfrontaci různých osobností a jejich kulturních pozadí.
Ve zmiňovaném rozhovoru pro rozhlas jste líčila, jak náročné to studenti mají, když se v češtině učí flexi, tedy skloňovat a časovat, orientovat se v předponách a příponách. Blesklo mi hlavou, že je mi jich líto: s námi, domorodci, se přece domluví i s chybami, nedá se to nechat na později?
Nedá. Takové pokusy už tu byly. Když u nás v 80. letech nastoupila takzvaná komunikační metoda výuky jazyků, učitelé, kteří se tehdy věnovali cizincům, si také říkali, jak to bude bezvadné – že volnější přístup studenty zbaví stresu, ti se naučí něco říkat, a teprve pak s nimi učitelé začnou se seznamováním s gramatikou. Jenže čeština není angličtina, v češtině je opravdu nejdřív potřeba postavit gramatické základy. V angličtině se rozmluvíte docela rychle, jazyk se komplikuje úměrně tomu, jak dlouho se mu věnujete. Analýzy žákovských korpusů angličtiny ukazují, že nejvyšší chybovost je v užívání časů a členů, to se projeví až ve vyšších úrovních – na začátku si ještě tipnete, kdy použít prostý nebo průběhový čas. V češtině je to přesně naopak: ta je extrémně těžká na začátku, pak se učení zjednoduší. I proto studentům nemůžu odpustit flektivní systém – nadosmrti by v hovoru dělali strašlivé chyby.
Když jsme u chyb – jakou toleranci vůči nim vaši studenti projevují? V českém školství to konečně začíná být téma: nedělat chyby vždycky neznamená rozvíjet své znalosti a kompetence. Kdo si nejvíc rve vlasy a komu to bývá upřímně jedno?
Do toho, jak se studenti staví k chybám, zasahuje veliká škála faktorů. Rozdíl je třeba v tom, jak chyby vnímají introverti a extroverti. Introverze zasahuje do osvojování nových znalostí tak, že se je snažíte reprodukovat bezchybně. Tohle povahové nastavení vám zároveň může bránit v tom, abyste toho víc zkoušela, když zároveň vnímáte, kolik se vám toho nevede. Když jste extrovert, klidně mluvíte a mluvíte a je vám jedno, že jste udělala deset chyb. To je zase třeba trochu korigovat.
Národnostní rozdíly se do toho tedy nepromítají?
Jistě, trochu. Opět: vietnamští a čínští studenti usilují o bezchybnost, hrozně jim na ní záleží. Nechci k nim pořád do kontrastu stavět americké studenty, ale opravdu se dá říci, že ty to obecně tolik netrápí. U nich si ovšem všímám ještě jiné reakce: protože často nemají zkušenost s učením se jiného jazyka, ale ani zkušenost z multijazyčným prostředím jako takovým, dostavuje se u nich svého druhu kulturní šok: „Učím se česky. Není to procházka růžovým sadem. Chcete mi říct, že po 130 kilometrech se používá úplně, ale úplně jiný jazyk? To není možné!“ Mají pochopitelně na mysli němčinu a polštinu… Dělá jim potíže představit si, jak se s tou jazykovou bariérou blízko našich hranic vyrovnáváme.
Plánujete naučit se ještě nějaký jazyk, ideálně takový, pro který vám dosavadní znalosti nebudou vůbec k ničemu?
Doufám, že se mi to povede. Teď se zrovna učím francouzsky. Ještě to dál nemám promyšlené, ale určitě bych se chtěla učit třeba japonsky. Na druhou stranu, lákalo by mě odjet na letní školu do Polska. Polsky rozumím dobře, je to blízký jazyk, který jako lingvistka zvládnu, ale bezchybně nemluvím. Kdybych tam měsíc pobyla jako polští bohemisté u nás…
