S klasickou archeoložkou Monikou Matouškovou o tom, jaké poklady po sobě nechala první výrazná kultura dnešního Řecka, jak se dají zkoumat bez písemných pramenů i o tom, jak náročné je pro vědce zůstat objektivní.
Doktorandka Ústavu pro klasickou archeologii FF UK Monika Matoušková je spolulaureátkou letošní Ceny Jana Palacha. V magisterské práci s názvem The Use of Symbols in Minoan and Mycenaean Iconography se věnovala ikonografii, tedy ustálenému způsobu zobrazování symbolických předmětů, které pocházejí z egejského umění doby bronzové ve 3. a 2. tisíciletí před naším letopočtem. Z období, kdy minojská a mykénská civilizace existovaly, se ovšem dochovalo jen malé množství literárních pramenů, mladá vědkyně se tedy při výzkumu musela spolehnout výhradně na archeologii a její nástroje.
Analýza symbolických obrazů má vědcům usnadnit chápání dobového ikonografického systému, a tím také pomoci lépe porozumět starým středomořským kulturám.
Čím je doba, ve které existovaly minojská a mykénská civilizace, charakteristická? Hlavně její umění, o němž v práci píšete?
Doba minojské a mykénské kultury je prvním výrazným obdobím v oblasti dnešního Řecka, o které ale nemáme žádné historické zprávy, na rozdíl od pozdější a známější doby archaické nebo klasické. Musíme se proto spoléhat čistě na archeologii. Což není úplně na škodu, protože poznatky získané archeologií mohou mít často větší vypovídací hodnotu než mnohé literární prameny. Ukazují totiž i to, co se v textech nepíše.
Výzkumy v oblasti Kréty a pevninského Řecka kromě honosných staveb v podobě vil a paláců, jaké jsou známé například z Knóssu a Mykén, odhalily i obrovské množství uměleckých předmětů. Zdi přepychových budov bývaly zdobené freskami, nábytek tehdejší řemeslníci vykládali vyřezávanou slonovinou nebo fajánsem a k pečetění se používaly zlaté prsteny či polodrahokamy s vyrývanými výjevy. Pro méně majetnou klientelu se vyráběla pečetidla z dostupnějších kamenů jako steatit nebo břidlice.
Dochovalo se i obrovské množství malované keramiky a terakotových modelů, ale větší sochařská dobová plastika úplně chybí. Všechny předměty spojuje jednotná ikonografie, která často pracovala i se symboly.
Sama říkáte, že po civilizacích nezbyly texty, díky kterým by se daly lépe interpretovat dochované materiály. Jak tedy dokážete analyzovat ikonografii symbolických předmětů, které vznikly třeba před pěti tisíci lety? Jak jim dnes můžeme porozumět?
S interpretací je to těžká věc. Archeologie je schopná poskytnout spoustu užitečných informací o dané době, ale k dokreslení celého obrazu tehdejší společnosti nám literární zprávy přece jenom chybí. Obě kultury sice používaly písmo, ovšem to krétské, tedy jak hieroglyfické, tak lineární A, zatím není rozluštěné, a pevninské písmo, lineární B, se dochovalo především v podobě hospodářských záznamů. Takže co se týče náboženských představ, mýtů či historických událostí, o tom se z nich nedozvíme.
Proto nejde stanovit nějakou obecně platnou pravdu pro interpretaci minojsko-mykénského umění. Nedá se říct, že takhle to prostě je, protože to vyplývá z konkrétního textu. I odborníci přicházejí s různými teoriemi výkladu, z nichž některé nejsou úplně založené na faktech, ale spíš na domněnkách. Na stejné téma navíc mnohdy vzniká i vícero různých hypotéz, které je pak někdy dost obtížné vyvrátit.
Jaké hypotézy?
Například symbol dvojbřité sekery byl interpretován jako atribut hromovládného boha Dia, jako rituální předmět k popravě býků nebo jako náčiní k nařezávání posvátných býčích rohů, aby je bylo možné lépe tvarovat. Jiní badatelé v sekeře zase vidí souhvězdí Orion nebo symbol Slunce. Ještě před druhou světovou válkou v letech 1936–1941 ji dokonce zneužil řecký totalitní režim Ioannise Metaxase jako nejstarší symbol řecké sounáležitosti, obdobně jako Hitlerova svastika v Německu, která se mimochodem také objevuje v egejském umění.
Kvůli odlišným interpretacím symbolů jsem se proto v práci snažila uvádět výklady jednotlivých symbolů na správnou míru. Nešlo mi o to určit za každou cenu, co každý z těch symbolů znamená, ale co o nich skutečně můžeme říct na základě jejich použití v umění i v archeologickém kontextu obecně. Například o jednom z nejstarších a nejčastějších symbolů – dvojbřité sekeře – víme z dochovaných výjevů, jak se používala při různých ceremoniích, ovšem z umění se už nedozvíme, proč ji lidé používali. Dobrou pomůckou se ukázaly být paralely v sousedních kulturách stejné doby. V jejich ikonografiích se často objevovaly podobné symboly, jejichž významy jsou díky dochovaným textům o něco jasnější, i když stále nejsou jednoznačné. Ačkoliv tedy může být frustrující, že v některých případech nejsme schopni říct, co daný symbol znamená, musíme se s tím pro zachování vědecké objektivity prostě smířit.
Zabývala jste se také chronologickým vývojem symbolů i jejich spojením s dalšími kulturami. Můžete vysvětlit, k čemu vás výzkum dovedl?
Mým cílem bylo především zjistit, jak minojské a mykénské umění funguje. To, že v něm existoval nějaký sofistikovaný systém předepisující, jak se mělo co zobrazovat, bylo patrné už na počtu neustále se opakujících obdobných scén a motivů. Studiem jednotlivých prvků se dají taková pravidla vysledovat. Symboly jsem si vybrala proto, že představují samostatné prvky jednotlivých výjevů, od kterých se dají poměrně jednoduše oddělit. A dá se následně vystopovat, v jakých ikonografických tématech, tedy souborech výjevů se stejným námětem, se s nimi pracuje, což nám pomáhá pochopit, jak dané umění funguje. V egejském prostředí je častým tématem například zobrazení přeskoků přes býka, u něhož se jako symbol může objevovat osmičkový štít.
Hodně jsem proto využívala statistické metody, ale i porovnání se symboly okolních kultur. Díky tomu jsem ve výsledku zjistila, jaké vztahy měly znaky mezi sebou navzájem, a mohla jsem objektivněji hodnotit jejich významy. Co do složitosti je ale egejská ikonografie po právu srovnatelná s egyptskou nebo mezopotámskou. Má analýza symbolů osvětluje pouze jeden výsek daleko rozsáhlejšího systému, který rozhodně vyžaduje další studium.
K čemu egejské civilizace symboly využívaly? Sloužily náboženství, nebo i jiným oblastem mezilidské komunikace?
Většina egejských symbolů měla s největší pravděpodobností základ v náboženských představách. Nicméně oblast kultu není jediné místo, kde se s nimi setkáme. Některé z nich se používaly jako znaky hieroglyfického či lineárního písma a nesly fonetickou hodnotu – obdobně tomu bylo i u egyptských symbolů. Jiné se používaly třeba coby znamení prestiže nebo společenského postavení. Je dost pravděpodobné, že sloužily jako amulety, především pokud se nosily jako šperky, a objevovaly se také na pečetidlech palácové administrativy.
Nacházíme je tedy ve velkém množství oblastí. Většina symbolů byla prestižní záležitostí, ale najdou se mezi nimi i takové, které byly společné všem společenským vrstvám, jako zmíněná dvojbřitá sekera a později i konsekrační rohy.
Jak jednotlivé egejské symboly vypadají? Mají svá specifika, která je odlišují od ostatních kultur té doby?
Postupem času se v průběhu egejské doby bronzové vyvinulo deset symbolických předmětů, které se v umění objevovaly. Mezi ty nejstarší, třeba až z třetího tisíciletí před naším letopočtem, patří konsekrační rohy, osmičkový štít a dvojbřitá sekera. Našlo se velké množství dvojbřitých seker, které jednoznačně sloužily jako funkční nástroje k sekání dřeva. U těch samozřejmě nemůže být řeč o nějaké symbolice. Ve svatyních se našly ale i sekery, které se nikdy nepoužívaly jinak než symbolicky – třeba proto, že byly příliš velké nebo malé. Anebo byly rovnou celé ze zlata.
Konsekrační rohy označovaly posvátná místa a některé se dochovaly v monumentálních rozměrech – až dva metry vysoké. Osmičkový štít zase podle všeho opravdu sloužil jako štít a součást výzbroje. Ostatní symboly se pak v umění často přidružovaly právě k těmto třem symbolickým předmětům.
U většiny znaků se dá vysledovat možný původ v egyptských nebo předovýchodních symbolech, otázkou ale zůstává, jestli byly z těchto kultur převzaté cíleně, nebo se přirozeně vyvinuly nezávisle na sobě. Stejně jako každá svébytná kultura má ale i ta minojská a později mykénská svá specifika. Neexistuje například žádná jiná středomořská civilizace, která by tak intenzivně používala symbol dvojbřité sekery, jako tomu bylo na Krétě. Zcela ojedinělé je ve východním Středomoří také používání osmičkového štítu a přilby z kančích klů jako samostatných symbolů. Oba předměty byly součástí nákladné výzbroje, takže šlo především o symboly prestiže nebo chrabrosti. Osmičkový štít navíc zřejmě sloužil i jako amulet k ochraně, tedy k „zaštítění“ před vším zlým.
Chystáte se svůj výzkum dál rozvíjet?
Ve studiu egejské ikonografie pokračuji dál v rámci doktorského studia. Symboly, kterými jsem se doteď zabývala, se často vyskytovaly ve spojení se zvířaty, což mě přivedlo na myšlenku podrobit ikonografické analýze i zobrazení zvířat. Živočichové totiž patří mezi nejčastěji se objevující výjevy egejského umění. Pracovat hodlám s velkým množstvím příkladů, které mi poskytnou relevantní statistická data. Fungování minojsko-mykénského umění by tak mohlo být zas o něco jasnější.
Mgr. Monika Matoušková vystudovala bakalářský a následně navazující magisterský program v oboru Klasická archeologie na Filozofické fakultě UK. Na fakultě pokračuje v doktorském studiu. Od roku 2018 se účastní výzkumů na archeologické lokalitě Bibracte ve francouzském Burgundsku.
Text: Tereza Šindelářová
Úvodní ilustrace: Hana Bednářová
